Na skalce, která pohladí stejně,

jako celá zahrada.

Už to tak bývá, dostanete pozvání do zahrady a z nepochopitelných důvodů je stále odkládáte.Trvalo mi to několik let, než jsem se přišel podívat na zahradu manželů Stádníkových v Praze 4. Zavinil to asi trochu můj respekt z významného profesního postavení Davida Stádníka, trochu pocit, že v městské zahradě toho mnoho neuvidím. Přitom Danu a Davida znám snad celá desetiletí, neboť jsme v pražském Klubu skalničkářů kdysi pomáhali při zrodu krásného výstaviště na Karlově náměstí. Impulzem k mé návštěvě jejich zahrady byly vítězné rostliny - exponáty na pražských výstavách skalniček v roce 2009 a 2010. Chtěl jsem vidět, kde rostou mimo období výstavy.

Byl téměř večer, když jsem předem ohlášen zazvonil u nenápadné branky mezi řadou rodinných domků. Pokukoval jsem přes plot a měl pocit, že toho tady mnoho neuvidím. Po upřímném přivítání mne manželé Stádníkovi vedli za dům. Zde mne uvítala stará socha svatého Jana (Nepomuckého). Byl jsem překvapen. Měl jsem náhle pocit, že jsem vplul do měkké náruče skalek. Žádné kopce z kamení, žádné vysoké hrany štěrbinových skalek, žádné zvláštní skalkové "vymyšlenosti". Přede mnou se rozprostírala nevelká zahrada v mírném svahu a v ní nízké vápencové skalky, lehce vystupující z terénu trávníku a zase v něm mizející. Jako by zde byly odjakživa. Působily na mne hladce, ladně, mile, přirozeně...
Ale lepší než jejich popis jsou jistě následující fotografie.

Skalky jsou z vápencových kamenů a stavba byla zdánlivě jednoduchá. Na okraji vápencového lomu si Dana s Davidem vybírali pěkné větší, ale nevysoké oblé kameny se zajímavým povrchem. Byly samy o sobě již dosti omšelé, i s různými mechy. Opatrně si je přivezli a při usazování je pokládali tak, jak byly zarostlé u lomu, aby přirozeně ležely ve svahu, jakoby z něj vystupovaly.
V největší ze skalek je v její horní části uděláno jakoby morénové jezírko. Není hluboké, ale spodní fólii kryjí přirozeně udělané břehy a dno z vápencových drobných kamenů.

Manželé Stádníkovi mají jako hlavní zálibu sbírku lomikamenů (Saxifraga) z nejoblíbenější sekce Porphyrion (Kabschia). Těm jsou věnovány nejen plochy ve skalkách, ale hlavně v malých skleníčcích, kde rostliny nejsou ohroženy nepřízní počasí, kde se dají dobře sledovat i množit a kde je přes ně dobrý přehled. Lomikameny této sekce rostou vždy v bocháncích, které u některých druhů rády zahnívají vinou dešťů, nerostou-li ve spáře. Zvláště některé kultivary tím trpí. Rostliny v květnících nemají spárové či suťové prostředí. Proto ta ochrana "nad hlavou". Navíc jsou zde uloženy krásné exempláře, které většinou putují na pražské předjarní výstavy, kde lomikameny převažují. Takové exponáty nelze rýpat ze skalky. Na některé se také podíváme na následujících snímcích.

Připravil a fotografoval (Foto © 2010) Martin Pilný

Na snímku je vlevo David a zcela vpravo Dana spolu s návštěvnicí, které vyprávějí, jak skalky stavěli.

Celkový pohled na skalky ukazuje jejich rozmístění. Plynule vystupují z trávníku a jejich okraje v něm nenápadně mizí. V zahradě jsou takto postaveny tři větší skalky a na jiných místech jen malé, spíše zídky.

S neuvěřitelným citem a vkusem postavené jezírko působí mile, přirozeně, jakoby jej někdo přenesl z hor. Že v něm neplavou červené rybičky je logické.

V podmáčeném štěrku s jílem na břehu jezírka rostou vlhkomilné rostliny, jako například tato Primula rosea . Navazují přirozeně přímo na trávník. Je to jako v přírodě, ale údržba je náročná. Trávník je třeba hlídat. "Stěhuje" se k vodě do rostlin.

Mezi větší kameny byly naskládány také zvětralé, různě velké kameny a kamínky. Uloženy byly podobně jako leží v přírodě. Vzniklo suťoviště, které je uděláno v takové vrstvě, aby nevypadalo jako zem posypaná kamínky.

Pulsatilla ´Papageno´ , kříženec konikleců, existující v mnoha barvách, od žlutosírové po tmavě rudou. Dostávají různá jména, ale v podstatě je to jediný kultivar třepenitých konikleců z různých výsevů. Rostlina u Stádníků má elegantní zajímavou barvu.

Další ze vzácnějších konikleců, Pulsatilla
halleri
subsp. taurica,
je málo známý.
V podvečer měl již takto zavřené květy. Vlastnostmi připomíná koniklec Pulsatilla slavica.
Často je uváděn jen jako Pulsatilla taurica.

Pro ty, kteří koniklec Pulsatilla halleri
subsp. taurica
neznají, malá odbočka ze zahrady Stádníkových na vzdálený poloostrov Krym. Tento koniklec pochází odtud a z několika dalších ukrajinských lokalit. Je to luční koniklec. Snímek je převzatý z internetu.

Sbírka lomikamenů je pečlivě vedena s přesnými jmenovkami u každé rostliny. Každá rostlina má v evidenci nejen jméno, případně popis křížení, ale také údaje kde, kdy a od koho byla získána, případně kdy byla dále množena atd. To, co by měl znát a mít pravověrný skalničkář u všech svých rostlin nejen ve sbírkách, ale i na skalce.

Skleníky pro sbírku i množení mají pouze střechu, ale boky otevřené, aby mohl nad rostlinami provívat vzduch.

Jeden z krásných exponátů lomikamenu od Dany Stádníkové, který dostal na výstavě v roce 2009 ocenění, je kultivar Saxifraga ´Luteola´.
Jde o nestárnoucí a osvědčený kultivar lomikamenu vzniklého v období někdy před rokem 1915. Ve skalce na odklonu od slunce dobře prospívá.

Dalším krásným exponátem "z dílny" Dany Stádníkové je obtížně pěstovatelný lomikamen z Kavkazu, Saxifraga dinikii.
Ve skalkách se mu příliš nedaří, je na něj u nás moc mokro a v létě moc horko, ale ve sbírkovém skleníku takto nádherně naroste, má-li patřičnou péči.

Kultivar Saxifraga
´Jupiter´,
jak byl vystavován Danou Stádníkovou v roce 2009 na pražské předjarní výstavě skalniček v zahradě u Faustova domu na Karlově náměstí.
Saxifraga ´Jupiter´ už není tak náročným lomikamenem jako předchozí a dobře roste ve skalkách na odklonu před poledním sluncem, v šikmé spáře či štěrkovém políčku s rychlým odtokem vody.

Pěkně kvetoucí exemplář Saxifraga
kotschyi
se málokdy vidí. Proto zaujme i na výstavách. Ze zahrady od Stádníků se povedl.
Na mírně přistíněné straně skalky, v dobře drenážovaném místě v suti nebo ve spáře, sice pěkně přirůstá, ale nerad kvete.

Další pěkně urostlý lomikamen, kultivar Saxifraga ´Delia´.
Lepší je pěstovat ho spíše v pultovém skleníčku. Také proto, že jej máte více u očí. Vynikne tak krása jeho detailů, zvláště jemných chloupků, obrvení.

Tento běloskvoucí lomikamen s jemně zvrásněnými květními plátky mají u Stádníků velmi rádi. Je to Saxifraga ´Friar Tuck´. Může růst i ve skalce na odklonu a v drenážovaném místě. Jen velmi pomalu přirůstá, zato rád bohatě kvete.

S předchozím lomikamenem nebude laik vidět rozdíl. Sběratelé, jako Dana Stádníková, jej na rostlině Saxifraga
´Mangart´
vidí hned. Nejen podle okvětních plátků, ale i podle listových růžic. Také více kulovitá stavba rostliny se liší od lomikamenu na předchozím snímku. Je to zajímavý jedinec od Saxifraga burserana, rostoucí v Julských Alpách.

Nakonec ještě pohled na další vzácnost ve skleníčku. Saxifraga
´Jan Palach´
je mnohonásobným křížencem, díky čemuž byla získána zvláštní meruňkově oranžová barva, běžně se u lomikamenů nevyskytující. Jako mnohé z takových kultivarů je obtížnější na pěstování a běžně ve skalce nemá šanci dlouho vydržet.

Bylo by co dalšího ukazovat, ale nejlepší je přijít se podívat na rostliny živé, na výstavy, nebo po objednání i do zahrady "U svatého Jana" (Nepomuckého), jak své skalničkové království Dana a David Stádníkovi nazývají.