www.skalnicky.cz Zpět na úvodní stránku
 
Výstavy a akce
Zajímavé rostliny
Pro
začátečníky
Skalky pro inspiraci
Bude Vás zajímat...
Ze světa hor
Adresy pěstitelů
Informace o klubech

Bloudění v rodu Edraianthus
aneb z modroušků by jeden zmodral

Edraianthus montenegrinus ex Durmitor

Vyznat se totiž v rodu modroušků není zase až tak snadné, a to díky botanikům nejen z Balkánu. Naštěstí skalničkáři se tím zase až tak moc netrápí a trápit nemusí. Vždyť jde o krásné rostliny ve skalce, které obvykle vykvétají dříve než zvonky. Tím i zahájí sezónu modrých a fialových barev na skalkách. Ovšem existují také bílé druhy. Skalničkáři, kteří chtějí o rodu vědět víc, než, že jsou krásné, by měli číst dál.

Rod Edraianthus patří do čeledi Campanulaceae. V minulosti se modrouškům říkalo Hedraeanthus. V botanickém názvosloví znamená hedraeanthus – s přisedlými květy. Jméno rodu je odvozeno z řeckého slova hedraios (posezení, přisedlý). Dlouhá léta se u nás pěstovaly především tři druhy.
Edraianthus graminifolius, Edraianthus serpyllifolius a Edraianthus pumilio. Když se za komunistického režimu dostali někteří naši šťastlivci pomocí tzv. výjezdních doložek do hor tehdejší Jugoslávie a přivezli semena dalších druhů, začalo tu být s modroušky „veselo“. Nikdo jejich nomenklaturu u nás neznal, literatury a informací bylo málo, a tak ještě dodnes mívají skalničkáři v zahradách špatně pojmenované druhy.

Rodu Edraianthus se v tehdejší Jugoslávii velmi intenzivně věnovali profesor Dr. Radomir Lakušić a Dr.Čedomil Šilić, později také Dmitar Lakušić, Boštjan Surina, Vladimir Stevanović, Tamara Rakić a mnozí další. Už nejenom určovali botanické znaky, ale i genetické, DNA a další parametry pomocí moderních metod. O tom, jak uvedený rod rozpitvali, by bylo dlouhé povídání, které by asi většinu skalničkářů unavovalo. Ani to není cílem tohoto článku, stejně jako odborné botanické popisy. Ty zde záměrně nenajdete. Faktem však zůstává, že především druh Edraianthus graminifolius, který měl přes 35 subspécií a variet a ještě více synonym, byl opravdu rozdělen na různé samostatné druhy, často zcela odlišné od Edraianthus graminifolius, ale také mnohdy velmi, velmi podobné a jen dobře informovaní botanici by vám rozdíly popsali.

Tím vzniklo mnoho „nových“ druhů, které ve starší literatuře nenajdete a my si na jejich jména musíme zvykat. Rod byl navíc rozdělen do čtyř skupin, a to: skupina okolo druhu Edraianthus pumilio; skupina okolo druhu Edraianthus tenuifolius; skupina okolo druhu Edraianthus graminifolius; skupina okolo druhu Edraianthus serpyllifolius a zatím nezařazené. Zájemci o botaniku v dohledné době naleznou (zatím připravované) některé detaily na přílohách tohoto článku. Jinak vám nezbývá než studovat botanické věstníky, popisy, abstrakty, rešerše a synopse (jako jsem dělal já), a to zvláště práce z Botanického Institutu v Sarajevu, z Přírodovědné fakulty Univerzity v Bělehradu a dalších botanických institucí. A když už jsme u těch jmen – již opět někteří botanici usilují o vrácení nových jmen pod rod Edraianthus graminifolius coby subspécie a variety, jako tomu bylo dříve. Nedivte se proto, prosím, že v následujících textech se místy objeví slova jako: patrně … údajně … uvádí se … možná … pravděpodobně … předpokládá se … Tedy zcela neodborná, ovšem takto uváděná v odborných studiích a popisech rostlin! Čert aby se v tom vyznal.

Jak vidíte, nemají to ani botanici, natož skalničkáři, s různými druhy modroušků a jejich určování, popisem a jmény lehké. Poměrně lehké však je jejich pěstování zvláště, když rostlinám vyhovíte. Také je dobré, když víte kde a jak rostou v přírodě. Snadněji podle toho přizpůsobíte rostlinám stanoviště ve skalce.

Pěstování

Většina druhů pochází ze skal Balkánu, od Chorvatska, Bosny a Hercegoviny, Srbska a Černé Hory až po stanoviště v Makedonii, Řecku, ale také z izolovaných lokalit v Itálii, ba i na Kavkaze. Povětšinou jsou to rostliny vysokohorské až alpinské s velmi podobnými nároky.
Jak praví jeden náš kolega: „Mohu říci, že se chovají jako dámy. Prostě, jak která. Jsou trochu nevyzpytatelní. Když se usadí, tak rostou a nic s nimi nehne. Pokud začnou mít své vrtochy, stávají se z nich fúrie, kterým se ničím nezavděčíte a odcházejí. Často vůbec nevíme proč.“

Neznamená to však, že je budete mořit suchem. Protože se jedná o rostliny, které mají dlouhý kůlový či rhizomový kořen, rozvětvující se hluboko v puklinách, dokáží si tam obvykle najít vodu. Jak bude dál u druhů uvedeno, některým vyhovuje plné slunce, jiným chladnější poloha. Vždy však sucho u krčku rostliny, který všem snadno uhnívá. Výborně rostou také v tzv. suchých zídkách. Přesto nejsou modroušci dlouhověké rostliny. I v přírodě se jejich populace obnovuje samovýsevem. V zahradě se obvykle snadno kříží, takže výsev už nemusí být shodný s původní rostlinou a je třeba selektovat. Podobně jako u rodu Dianthus.

Mimo druhu Edraianthus pumilio, který vytváří nizoučké bochánky a ploché porosty, je většina druhů trsnatých, u některých v době květu i trochu robustních. Je dobré jim tedy nechat kolem sebe trochu místa. Po odkvětu, na zimu, všechny lodyhy a dlouhé listy uschnou. Rostliny jsou během zimy v malých listových růžicích, někdy hodně malých. Zjara však bohatě obrazí, neshnijí-li vám při mokré zimě v nevhodném místě.

Máte-li semena, pak je ideální, nasypat je řídce do svislých spár. Stejně tak vám bez problému vzejdou ve výsevech v množárně, ale brzy se musí rozpikýrovat, protože zvláště hustší výsev rychle uhnívá. Stejně tak ovšem i přepikýrované rostliny, jsou-li příliš zalévány. Nejlépe je mladé rostlinky co nejdříve vysadit do skalky, již proto, aby své dlouhé kořínky mohly rychle pouštět dál do hloubky.

Modroušci rostou v přírodě převážně na vápencích, ale v zahradách rostou bez problémů i v kyselých horninách. Zdá se, že v tom nejsou vybíravé. Na vápencové skalce ale bohatěji a barevněji kvetou. Kdysi doporučované travertiny jsou sice pro ně skvělé, ale rostliny v nich dlouho nevydrží. Naštěstí se obvykle samy vysemeňují. Většina druhů kvete od konce května do konce července. Na horách pochopitelně později. Nejčastější období kvetení je od poloviny června.

Množení

Je poměrně jednoduché - výsevem. Modroušky nelze řízkovat, alespoň nevím, že by to někdo dělal. Výsev je třeba dělat do začátku jara, nejlépe během ledna či února. Nesmí být přemokřen, ale také nesmí přeschnout. Vysévat je nutné do hodně propustného substrátu, složeného nejlépe z hrubého písku, jemného štěrku a trochy dobré zeminy (1:2:1). Po rovnoměrném řídkém výsevu je třeba povrch zasypat jemnou drtí. Není dobré jemná semena zasypávat substrátem. Stačí souvislá vrstvička štěrku.

Semena vzejdou obvykle během května a již v červnu je nutné rostliny pikýrovat. Hned, jak udělají malé, vícelisté rostlinky. Pikýrovat do maximálně propustného substrátu jako byl výsev, se stejným poměrem jako byl výsev. Raději však přidat více jemné štěrkové drtě. Především pak zasypat krčky rostlinek štěrkem, aby krčky rostlin byly mimo substrát. Následně, podle velikosti rostlin, ještě koncem léta, nejpozději následující jaro, je třeba rostlinky vysadit do skalky na vhodné stanoviště. V pěstitelských kontejnerech rády uhnívají.

Pár zajímavostí o rodu

To, že je rod Edraianthus předmětem sporů mezi botaniky jsme si již řekli. Je možné, že se dočkáme dalších změn. Přesto pošta Černé Hory si s tím hlavu neláme. Málokdo ví, že tento rod je natolik specifický pro Balkán, že v Černé Hoře byla vydána i série poštovních známek se zjednodušenými motivy modroušků, jak je vidět z ukázky (Edraianthus wettsteini a Protoedraianthus tarae). Mimochodem, většina druhů z rodu Edraianthus roste především na území Černé Hory. Poštovní známka s_Edraianthus-wettsteini.jpg Poštovní známka s Edraianthus tarae





Mezi skalničkáři je také zájem o relativně nově objevené druhy ve slavném údolí rokle Tara v Černé hoře, a to bílý Edraianthus tarae a sytě modrý Edraianthus glisicii. Dlouhou dobu nebyl Edraianthus tarae k nalezení ani na internetu, nejvýše uváděný pod synonymem jako Protoedraianthus tarae. Takže zde na této stránce je kvalitní fotografie mezi prvními, zveřejněnými na internetu. Snímek je od Cedrika Haškovce z roku 2014.

Podobný zájem je nyní i o bělokvěté rostliny Edraianthus niveus a Edraianthus pilosulus f. albus. Žádaný je také Edraianthus graminifolius ´Albus´ (semena z „polní kultury“ před pár lety dodával Ing. Klíma firmě Jelitto). Bílé odchylky se také objevily u Edraianthus serpyllifolius a Edraianthus tenuifolius.

Zájemci, sledující novinky, nyní asi zbystří. Nedávné překvapení přinesli Dmitar Lakušić, Vladimir Stevanović a jejich přátelé, kteří patrně našli nový druh – Edraianthus canescens. O tomto druhu bude psáno níže.

V následujícím přehledu druhů zcela záměrně nejsou botanické popisy, neboť to není úkolem této web stránky. Popisy lze najít s trochou štěstí a hledání na internetu v řadě botanických zpráv balkánských botaniků. Některé budou průběžně publikovány jako přílohy této web stránky. Následující přehled má cíl jediný, udělat pro laiky alespoň trochu jasno mezi druhy modroušků. Některé druhy jsou zde s fotografiemi. Omluvte, že kvalita fotografií je velmi rozdílná, a to podle jejich zdroje. Bude snaha je vyměňovat, jakmile získám lepší a zároveň sem doplňovat ty, které ještě chybí. Může přispět kdokoliv. Přehled byl sestaven abecedně.

Přehled rodu Edraianthus

Edraianthus adriaticus – nepotvrzený druh z oblasti slovinského Snežniku a severní oblasti Velebitu. Nejsou o něm bližší informace, proto se mu nebudu věnovat.

Edraianthus albanicus (DEGEN & KÜMMERLE) LAKUŠIĆ - je zatím neuznané synonymum a měla by to být rostlina zařazovaná původně jako Edraianthus graminifolius subsp. albanicus DEGEN & KÜMMERLE. Byla nalezena již v roce 1921 na albánské straně pohoří Prokletije a Korab. Patří do skupiny okolo Edraianthus graminifolius.V současnosti je předmětem diskuse mezi botaniky. Více o této rostlině publikoval v roce 1974 botanik Lakušić v Sarajevu, který ji přeřadil jako samostatný druh. Fotografie zatím není k dispozici.

Edraianthus_australis

Edraianthus australis (WETTST.) LAKUŠIĆ ex F. K.MEY - je druh, který je také uváděn jako Edraianthus graminifolius var. australis, což je synonymum. Patří do skupiny okolo Edraianthus graminifolius. Roste na skalních římsách a ve štěrbinách v subalpínských pásmech v horách na hranici mezi Makedonií (Komovi) a severním Řeckem (také v řeckých pohořích Smolikas a Timphy) a v severovýchodních horách Albánie (Korab). Oproti druhu E. graminifolius má kratší listy a světlé menší hlávky květů na kratších poléhavých lodyhách, dlouhých většinou 3 - 5 cm, výjimečně ve stínu delších. Není mi známo, že by byl u nás pěstován čistý druh. Fotografie převzata zatím z netu www.greekflora.info - foto © Giánnis Kofinás (2007).



Edraianthus caespitosus F.K.MEY – diskutovaný druh, patrně synonymum jiného druhu. Údaje chybí, v IPNI není uváděn.

Edraianthus calaminthifolius (GRISEB.) DEGEN. – v IPNI není zapsán, ale je uváděn jako synonymum od Campanula calaminthifolia GRISEB. Ale ani to není oficiálně uznané jméno.

Edraianthus canescens

Edraianthus canescens D. LAKUŠIĆ, M. NIKETIĆ & V. STEVANOVIĆ - je popsán jako zcela nový endemický druh ze střední části Balkánského poloostrova (východní Dinárské Alpy, západní Srbsko), a to ze skal nad soutěskou řeky Západní Morava, nazývané Ovčarsko – Kablarska soutěska. Objevili jej zde v roce 2013 Dmitar Lakušić a Vladimir Stevanović s dalšími přáteli botaniky. Roste nedaleko kláštera Nikolje, na svahu hory Kablar, na Orlove stene, v nadmořské výšce 308 - 650 m. Druh je považován za stenoendemit, neboť velikost jeho populace se odhaduje na méně než 2000 dospělých jedinců rostoucích na méně než 1 km čtverečním. Nový druh roste na jižních skalních stěnách soutěsky, v nadmořské výšce 300 až 700 m.n.m. Mezi jeho nejbližší příbuzné druhy patří Edraianthus graminifolius, od něhož se liší především způsobem růstu, šedými listy, květy, geneticky a řadou botanických detailů.
Foto z lokality – © Dmitar Lakušić.


Edraianthus caricinus

Edraianthus caricinus SCHOTT, NIMAND & KOTSCHY – je druh uváděný ve vetšině databází jako synonymum od Edraianthus tenuifolius. Ovšem v některých zdrojích je veden také jako samostatný druh. Další z hodně diskutovaných druhů či synonym. Na www.flower.onego.ru je tato mizerná fotografie, na které se rostlina nápadně podobá druhu Edraianthus tenuifolius. Přesto ji sem zatím zařazuji, dokud nebude lepší.












Edraianthus caudatus (VIS.) RCHB. - je synonymum od Edraianthus dalmaticus.

Edraianthus croaticus

Edraianthus croaticus A.KERN em LAKUŠIĆ - je modroušek, který působí rozcuchaným dojmem. Není tak kompaktní a úhledný jako jiné druhy. Roste ve štěrbinách skal masivu Velebit v Chorvatsku, kde je endemitem. Mezi dlouhými trávovitými listy vystupují (a visí ze skal) asi 5 – 10 cm dlouhé květní lodyhy s hlávkami úzkých modrých květů. Rostlina není příliš dekorativní, zvláště po odkvětu. V té době vypadá jako tráva rostoucí z puklin skal. Vyžaduje sucho a slunce. Na zimu téměř zatáhne. Zatím se mi nepodařilo sehnat lepší snímek než z knihy Planinske biljke (dr. Radomir Lakušić,1982).

Edraianthus dalmaticus

Edraianthus dalmaticus (A.DC.) A.DC. – zajímavý druh, lišící se v řadě znaků od ostatních, ale především specifickými lokalitami, kde roste. Je sice uváděn jako endemit Chorvatska z dalmatské oblasti (lokality: Solina; Konjsko; Mosor; Vrlika atd.). Ovšem nejvíce je nalézán v Bosně a Hercegovině (např. Duvanjsko polje; Livansko Polje; Donje Bare atd.) a další jeho nálezy jsou na omezených lokalitách v severozápadní Černé Hoře (Nikšič - Budoške bare; rezervace Vrtac). Má zcela odlišné podmínky k růstu. Oproti všem skalním druhům roste v nadmořské výšce jen 200 – 600 metrů a především v diluviální hlíně se štěrkem na krasových polích zatravněných planin, nikoliv na skalách. Nejčastěji jej lze najít v mokrých prohlubních, kde stojí voda od listopadu do května. V létě stanoviště totálně vyschne. Kvete zde od července do srpna, pak téměř zatahuje. List má úzký, 4 – 7 cm dlouhý. Sytě modrofialové květy v hlávkách jsou na asi 15 cm dlouhých poléhavých lodyhách. Pod tímto jménem se u nás pěstuje mnoho jiných druhů, špatně označených. Nevalný snímek z jednoho vyschlého krasového stanoviště je převzat z knihy Endemične biljke (Č.Šilić,1984).

Hepatica transsilvanica v přírodě Rostlina se může pěstovat i bez režimu jaký má v horách. Stačí ji kamenitá humózní zemina a hodně slunce. Druhá fotografie rostliny je ze zahrady.
Foto © Mihaj Costea.








Edraianthus dinaricus

Edraianthus dinaricus (A.KERN.) WETTST. – modroušek s více rozvolněným habitem trsů oproti Edraianthus pumilio, k němuž je také příbuzný. Vyžaduje i shodné podmínky k růstu - slunečnou polohu a drenáž.Vytváří nízké trsíky, 2 – 5 cm vysoké s malými tmavě modrofialovými jednotlivými květy. Roste na skalách a v sutích s dokonalým odtokem vody. Klasická lokalita je v chorvatských horách jižně od Dugopolje, hora Veliki Kabal a Mosor. Roztroušeně i jinde. V kultuře je málo pěstován. Pod tímto jménem u nás většinou koluje Edraianthus graminifolius ! Má také synonymum Edraianthus serpyllifolius subsp. dinaricus. Foto ex net.

Edraianthus glisicii

Edraianthus glisicii ČERNJAVSKI & SOŠKA – krásný druh nalezený již v roce 1936, ale zařazovaný do skupiny Edraianthus graminifolius, což již při prvním pohledu na rostlinu bylo zřejmé, že sem nepatří. Navíc je to endemit poměrně malé oblasti Sinjaevina a kaňonu Tara v Černé Hoře. Zde roste na malých římsách svislých skalních stěn, případně v širších severovýchodních spárách. Druh nemá rád přímý sluneční úpal. Jeho velké sytěmodré květy, dlouhé a úzké, jsou vždy jednotlivé, nikoliv v hlávkách. Již se objevil i u nás v množárnách a na skalkách. Zatím je to však stále vzácnost. Foto z lokality v kaňonu Tara - © Cedrik Haškovec, 2014.













Edraianthus graminifolius

Edraianthus graminifolius (L.) A.DC. – velmi známý a pěstovaný druh, který je mimořádně variabilním druhem. Proto má téměř 35 synonym (!). Roste téměř na celém území Balkánu v jižní oblasti Dinaridu, ale také v Srbsku a na severu přes Chorvatsko po jižní Slovinsko. Je zajímavé, že byl prvně popsán z Corno Grande v centrálních Apeninách. Nalézt jej lze nejčastěji na skalách v drnech. Má typické trsy z až 10 cm dlouhých trávovitých listů, které na zimu uschnou a rostlina se stáhne do malých růžic. Květy jsou robustní hlávky na lodyhách dlouhých okolo 15 cm. Ty mají tendenci ležet na zemi. Proto je dobré jej sázet na hrany kamenů a terásky ve skalce. Je to zcela nenáročný druh, vhodný na slunné i polostinné místo ve skalce, ale musí mít drenáž. Foto © Martin Pilný.

Edraianthus graminifolius subsp. apenninus

Edraianthus graminifolius subsp. apenninus LAKUŠIĆ – je značně podobný předchozímu, je trochu menší a hlavně kvete dříve (IV) než základní druh. Odlišný je i původem. Jeho lokalita je výhradně v oblasti Apenin (Corno Grande, Gran Sasso) a v horách na jihu Itálie, včetně Sicílie. Roste na skalách v alpinském pásmu, proto je zvyklý na mrazy a tím i na naše podmínky, má-li dobrou drenáž. Je nenáročný a vyžaduje obdobné vysazení a pěstování jako základní druh Edraianthus graminifolius. Foto © Martin Pilný.

Edraianthus graminifolius subsp. siculus

Edraianthus graminifolius subsp. siculus (STROBL) GREUTER & BURDET je další z diskutovaných modroušků. Některé prameny jej stále uvádějí jako Edraianthus siculus, ale mělo by to být jen synonymum. Problémem jsou izolovaná stanoviště v horách jihu Itálie, Kalábrie a Sicílie. Roste v nadmořských výškách od 1500 do 2200 metrů, kde roste s Edraianthus graminifolius subsp. apenninus a liší se jen pár botanickými znaky a DNA druhu. Tato subspécie má však u nás tendenci někdy namrzat a uhnívat, zvláště na místě, kde neodteče ihned voda či tající sníh, nebo při hlubších holomrazech u nás. Vyžaduje slunnou polohu, ale ne úpal. Ideální je dopolední slunce. Foto © Martin Pilný.

Edraianthus hercegovinus

Edraianthus hercegovinus K.MALÝ – byl nalezen a popsán botanikem Karlem Malým v roce 1906. Má jít o endemit, vysokohorský druh ze svahu a vrcholu Veliki Jelenak (2170 m.n.m), na planině Čvrsnica v Bosně a Hercegovině. Je to dost diskutovaný druh, neboť jej nikdo v této oblasti dnes nemůže najít. Všude se tam vyskytuje jen Edraianthus tenuifolius. Proto novodobě není potvrzen, ač je to platné registrované jméno, které však mnozí považují za synonymum pro Edraianthus tenuifolius. Není ani známo, že by byl v kultuře. Pokud jej někdo pěstuje a nabízí, jde zřejmě o omyl. Snímek je z netu www.projectnoah.org – ale patrně jde o Edraianthus tenuifolius. Jiný snímek není zatím k dispozici.

Edraianthus horvatii

Edraianthus horvatii LAKUŠIĆ – patří ke vzácným druhům modroušků. Je řazen do skupiny Edraianthus graminifolius. Poměrně obtížně ho lze najít v drnech trav, protože má podobné úzké listy, jen více brvité. Je problém jej i fotografovat. Navíc nejseverněji roste i v oblastech, které jsou dodnes zaminovány z balkánské války, a to na pohoří Šar Planina. Více ale roste jižněji, a to v jižní Makedonii, na pár místech severního Řecka (např. jižně od jezera NP Prespa, hora Boutsi, 1625 m.n.m.) a zvláště v jihovýchodní Albánii (Suché hory – Dry Mts.). Byl nalezen i na pohoří Galičica a v horách nad Mavrovským jezerem. Všude ve výškách 1700 – 2100 m.n.m, na náhorních travnatých pláních. Je to diskutovaný endemit této rozsáhlé oblasti. Podle lokality je pouze 5 - 10 cm vysoký i menší. Většinou neroste ve spárách skal, ale v kamenité, humózní půdě na svazích planin, skrytý mezi travami či v zatravněných sutích. Nalézt ho spolehlivě je možné jen v době kvetení. V době po odkvětu malých, 1 cm dlouhých, světle modrých jednotlivých květů, už druh najde jen znalec. Květy má nejčastěji jednotlivé, výjimečně v malých hlávkách až po třech. Lépe je mu v polostínu, ale v dobře drenážovaném místě. Není jisté, že ten, co se u nás pěstuje, je tento druh. Foto © Zdeněk Řeháček.

Edraianthus x intermedius DEGEN byl nalezen na Velebitu (Chorvatsko) v roce 1936. Jeho jméno řada botanických databází rostlin akceptuje. Údajně se jedná o přírodní kříženec mezi Edraianthus graminifolius a Edraianthus tenuifolius, ale v botanických pracích je uváděn i jako Edraianthus caricinus nebo Edraianthus croaticus (jde o synonyma). Oběma rodičovským druhům je údajně mimořádně podobný a jsou s ním prováděna další studia, včetně analýzy DNA. Takže i zde lze ještě očekávat nové údaje, kterých je zatím poskrovnu. Fotografie zatím není k dispozici.

Edraianthus jugoslavicus

Edraianthus jugoslavicus subsp. jugoslavicus R.LAKUŠIĆ – jeden z diskutovaných druhů, který některé botanické instituce neuznávají a uvádějí jej jako synonymum pro Edraianthus graminifolius. Mezinárodní index rostlin I.P.N.I. jej však uznává, neboť botanik R.Lakušič druh v roce 1974 platně popsal a zpracoval pojednání o rozdílnosti druhů. Ach ti botanici! Je to druh rostoucí ve východních oblastech Srbska a v západním až jihozápadním Rumunsku. Poměrně robustní modroušek s až 15 cm dlouhými trávovitými listy, dlouhými květními lodyhami a světlemodrými hlávkami květů. Roste na vápencových skalkách, v poměrně nízkých nadmořských výškách. Fotografie přímo z lokality © Dmitri Lakušić.

Edraianthus jugoslavicus subalpinus

Edraianthus jugoslavicus subsp. subalpinus R.LAKUŠIĆ - je uváděn jako odlišná, především drobnější subspécie, rostoucí navíc ve vyšších polohách a jen v srbské oblasti. Bližší popis jsem nezjistil. Lze předpokládat, že se již také pěstuje. Více o něm zatím nejsou informace. Fotografie z netu www.alpines.dk , je evidentně ze zahrady.







Edraianthus kitaibelii (A.DC.) A.DC. - je uváděn od roku 1974 jako samostatný druh i jako synonymum od Edraianthus graminifolius. Další důkaz o nejednotě botaniků. Druh je to ale velice krásný, nízký, do 8 cm v květu, se sytě modrými květy a klasickému Edraianthus graminifolius se téměř nepodobá. Roste na skalních teráskách v drnech trav i jen tak ve spárách v jižních oblastech hor Balkánu (Černá Hora, severní Řecko). Má mít podle rešerší další variety, ale bližší údaje k nim jsem nenalezl (Edraianthus kitaibelii var. subalpinus, Edraianthus kitaibelii var. alpinus, Edraianthus kitaibelii var. mediterraneus). Má někdo ze čtenářů ověřenou fotografii druhu? Rád ji zveřejním.

Edraianthus x lakusicii

Edraianthus x lakusicii V.STEVANOVIĆ & D LAKUŠIČ – patrně nový přírodní hybrid nalezený v roce 2009 v Černé Hoře, v oblasti vrcholu Lovćen. Ovšem údajně zde bylo nalezeno jen asi 50 jedinců na ploše přibližně 1 km2 . Profesor Dmitar Lakušić v botanickém popisu z roku 2009 uvádí, že jde o endemit. Podle studie má jít o křížence mezi Edraianthus wettsteinii subsp. lovcenicus a Edraianthus tenuifolius. S ohledem na rozdílnost těchto dvou druhů, jak květem tak listy a habitusem rostliny, se možná ještě dočkáme nových poznatků. Tento modroušek roste na skalách a skalních římsách s trochou humusu. Nalezen byl také v jemných sutích u paty skal. Mnoho se o něm zatím neví, neboť v kultuře není a je předmětem dalšího bádání botaniků.

Fotografie jsou převzaty z botanického popisu rostliny: Edraianthus x lakusicii (Campanulaceae) a new intersectional natural hybrid: morphological and molecular evidence. © Autoři: Dmitar Lakušić; Tamara Rakić; Saša Stefanović; Boštjan Surina; Vladimir Stevanović (Stefanovic_Pl.Syst_.Evol_.2009.pdf).
Na snímcích:
Holotypus ( A - habitus, B - inflorescence with involucral bracts, C - flowers with calyx teeth). All from locus classicus, Montenegro, Mt. Lovćen, Branjevine.


Edraianthus lemsii R. LAKUŠIĆ - je některými botanickými databázemi akceptován, ovšem jde o synonymum druhu Edraianthus serbicus, stejně jako
Edraianthus lemsii var. stankovicii R. LAKUŠIĆ – bližší údaje o varietě jsem zatím nesehnal.

Edraianthus x linifolius GUSMUS - je přírodní kříženec popsaný podle jediného (!) vzorku sbíraného z jediné lokality Sv. Jur na Biokovu (Chorvatsko). Ovšem botanik Gusmus pouze poukázal, že jde patrně o křížence mezi Edraianthus. pumilio a Edraianthus serpyllifolius, protože znaky byly podobné. Byť je jméno i popis zatím platný, nový výzkum není možný, protože nelze uvedeného křížence na lokalitě nalézt. Přesto se o tento druh botanici dále zajímají. Fotografie zatím není k dispozici.

Edraianthus montenegrinus

Edraianthus montenegrinus HORÁK em. LAKUŠIĆ – byl dlouho diskutovaný druh vydávaný také za Edraianthus graminifolius f. montenegrinus (HORÁK) HAYEK, což by nyní mělo být synonymum. Botanici se jednoznačně přiklonili k tomu, že jde o samostatný druh. Především se od druhu Edraianthus graminifolius liší krátkými listy, krátkými květními lodyhami pouze s jedním nebo se dvěma velikými květy. Trs není vyšší jak 10 cm. Spíše méně. Již to je výrazná odlišnost od dlouhých listů, lodyh a mnohokvětých hlávek květů na Edraianthus graminifolius. Roste v oblasti jihovýchodního Dinaridu, v alpinském a subalpínském pásmu Černé Hory, především v pohořích Durmitor, Komovi, Korab a Prokletije. Je to krásný druh, rostoucí na skalách, vždy na trochu vlhkých římsičkách s rychlým odtokem vody a v puklinách s humusem. Spíše v chladnějších polohách, ale vždy na slunci, nikoliv úpalu. Rostliny na Durmitoru jsou více kompaktní. Na pohoří Komovi však roste i v drnech u skalních strmých ovčích cest. Fotografie z Durmitoru © Zdeněk Řeháček. Edraianthus montenegrinus je také v úvodu této stránky, fotografovaný © Martinem Pilným v pohoří Komovi.

Edraianthus x murbeckii

Edraianthus x murbeckii WETTST. em LAKUŠIĆ - roste v alpinském pásmu na pohoří Čvrsnica a Prenj v centrální Bosně. Klasická lokalita je na svazích nejvyšší hory oblasti Zelena Glava (2155 m.n.m.). Patří do skupiny okolo Edraianthus graminifolius. Z botanických popisů je zřejmé, že jde o přírodního křížence mezi Edraianthus graminifolius subsp. coeruleus a Edraianthus serpyllifolius. Ovšem o uvedeném druhu Edraianthus graminifolius subsp. coeruleus nejsou nikde žádné údaje. Takže další otazník v rodu.
Edraianthus x murbeckii roste mezi skalami v sutích a v drnech trav. Ojediněle roste i ve skalních spárách. Má krátké listy i lodyhy s jedním květem, který má uprostřed výraznou tyčinku s bílými prašníky. Rostlina má výšku od 2 do 8 cm a vytváří spíše porosty do šíře, než drny růžic. Podmínky vyžaduje stejné jako Edraianthus graminifolius. Zatím se asi pěstuje málo, protože najít semena pravého druhu není jednoduché. Je možné, že v kultuře jde jen o Edraianthus graminifolius. Fotografie nevalné kvality převzata z knihy Dr.Radomira Lakušiće „Planinske biljke“. Až bude lepší, zaměním.

Edraianthus niveus

Edraianthus niveus BECK – jeden z těch bílých druhů, který dlouho nebyl v kultuře, a to nejen u nás, ale i ve světě. Není zcela bílý, ale s lehkým odstínem do žluté. Už byli nalezeni i čistě bílí jedinci. A již se i pěstují. Existují dva typy: jeden téměř bezlodyžný s hlávkami květů a druhý, z nižších poloh, má až 10 cm dlouhé květní lodyhy. Druh pochází z centrální Bosny, ze skal orientovaných na sever a východ, nalezen byl i na severozápadních stanovištích, ve výškách od 1600 do 2015 m.n.m. Lokality jsou mírně kyselé, nikoliv čisté vápence. To napovídá, co vyžaduje. Chladnější světlé místo s důkladným odtokem vody. Hornina ve skalce není rozhodující. Největší přírodní lokality jsou v alpinském pásmu na pohoří Vranica a Zeca, nálezy byly i na planině Vitreuša. Bohužel řada lokalit je stále zaminovaných z doby balkánského konfliktu.
Fotografie typu z pohoří Vranica © Martin Pilný.

Edraianthus owerinianus

Edraianthus owerinianus (RUPR.) BOISS. – mimořádně krásný druh rostoucí zcela izolovaně od ostatních, proto má stále diskutované synonymum Muehlbergella oweriniana (RUPR.) FEER. Ovšem platně popsaný je a nedávno byla znovu potvrzena a probádaná i jeho lokalita z přikaspického Kavkazu v Dagestánu, přibližně nad soutokem řek Avarskoye a Andiiskoe Koysu a v povodí řeky Sulak, v blízkosti Irganajské přehrady. Kriticky ohrožený endemit tu roste na ploše asi 40 km2 a čítá zde asi 300 - 500 jedinců, poměrně velkých bochánků. Je velmi kompaktní a připomíná lomikameny svými stěsnanými růžicemi krátkých tmavozelených listů. Květ má jasně modrý s bělavým jícnem. Roste na vápencových a dolomitických erodovaných skalách ve výškách od 600 do 800 m.n.m. Botanici zkoumají ještě subpopulace, které jsou v přilehlém areálu v Ázerbájdžánu, v blízkosti obce Shamilkala. Pro zajímavost: Rostlinu našel botanik Alexandr Pavlovič Owerin a při popisu druhu ji, na jeho počest, pojmenoval botanik F.J. Ruprecht. Potěšitelné je, že semena druhu se již dostala do kultury a rostou bez problémů jako jiné druhy rodu Edraianthus. Úspěšně ji pěstuje například BZ v Göteborgu i jiní pěstitelé. Jako většina modroušků, je i tento velmi suchomilný.
Autorem unikátního snímku je botanik © Ramazan Alibegovič Murtazalijev (zabývá se tímto druhem) a s jeho souhlasem jej poskytl ze svého archivu Pavel Křivka (který byl i na lokalitě).

Edraianthus parnassicus

Edraianthus parnassicus (BOISS & SPRUNER) HALÁCSY – druh rostoucí endemicky v jižních horách Řecka a jak již název napovídá, klasickou lokalitou je masiv pohoří Parnassos (Liakoura 2457 m.n.m.) a hora Oitii (Oeta 2152 m.n.m.) a další místa v této oblasti. Druh má krátké, sytě zelené listy do 4 cm délky a květní stvol s hlávkou květů dorůstá 10 až 25 cm. Často však je květ téměř bezlodyžný, zvláště na exponovaném suchém stanovišti na skále. Takové rostliny jsou i jemně pokryté chloupky. Jde o opravdovou krásku mezi modroušky. Málo je pěstován. Chce chladnou polohu s východním sluncem a dokonalý odtok vody. Kvete dost pozdě, koncem června a začátkem léta. Fotografoval © Cedrik Haškovec (2016) na skalách pohoří Parnassos v Řecku.

Edraianthus pilosulus ex Komovi

Edraianthus pilosulus (BECK) SURINA & D.LAKUŠIČ - byl původně pouze formou od Edraianthus serpyllifolius. Je endemitem pohoří Komovi v Černé Hoře (klasická lokalita je Kom Kučki). Ovšem také jej lze nalézt v širším okruhu hor, zasahujícím i na albánskou stranu pohoří Prokletije. Morfologicky spadá do skupiny okolo druhu Edraianthus serpyllifolius, oproti němu má však husté chlupy na horní straně drobných listů. Roste v malých drnech trav na skalních římsách, v malých sutích pod skalkami a lze jej najít i ve spárách skal, kam se zatoulala semena. Snese trochu humusu se štěrkem, ale dokonalý odtok vody. Lépe se mu daří na severovýchodní, chladnější, straně skalky. Odpolední slunce „nemusí“. Fotografii pravého druhu pořídil na pohoří Komovi © Vladimír Staněk.

Edraianthus pubescens F.K.MEY - málo známý druh, rostoucí především na západně orientovaných skalách v horách jihozápadně od Ohridského jezera v Albánii, v pohoří s horou Mali i Thatë (Suchá hora), ve výškách 1200 - 2000 m.n.m. Pro orientaci: je to v oblasti nad městem Pogradec. Další lokality jsou také na druhé straně v Makedonii, v pohoří Galičica na západně orientovaných vápencových skalách. Roste zde na náhorní plošině se suchomilnou chudou vegetací, nejčastěji mezi krasovými skalkami v travních porostech se sutí. Patrně u nás není v kultuře. Fotografii pravého druhu se mi nepodařilo sehnat.

Edraianthus  pulevicii

Edraianthus pulevicii SURINA & D. LAKUŠIČ – nově uznaný endemit jižní oblasti Černé Hory, především Durmitoru a okolních hor. Morfologicky je blízký druhu Edraianthus serpyllifolius. Odlišuje se však podle jemně zubatých, chlupatých listů a ochlupených sepalů na mnohem větších květech. Roste na severních svazích v sutích a na skalních teráskách. Má tedy rád chladnější pozici, ale už se u nás pěstuje i na vyhřátých skalkách. Je to velmi krásný druh. Snímek je z netu www_natura2000.eu .

Edraianthus  pulmilio

Edraianthus pumilio (PORT. ex SCHULT) A.DC. – klenot mezi modroušky, dlouhá léta pěstovaný na skalkách. Je to endemit pohoří Biokovo v Chorvatsku. Jeden z mála, o kterém botanici nediskutují a po „staletí“ jej uznávají. Na rozdíl od většiny ostatních modroušků má jednotlivé drobné květy, přisedlé na zcela krátkých lodyhách k malým růžicím šedozelených až stříbřitých listů. Ty vytváří úhledné kompaktní bochánky vysoké obvykle do 5 cm. Květy vykvétají poměrně brzy, již v polovině května. Kvetou postupně od jižní strany, případně nejdříve po obvodu bochánku. Druh má rád suché slunné místo, ale ne polední úpal. Je poměrně nenáročný. Na málo drenážovaném stanovišti v zimě uhnívá. Fotografie detailu © Zdeněk Zvolánek.

Edraianthus  pulmilio Líbí se mu i na vršcích travertinových kamenů nebo v mísách a korytech. Je zajímavé, že v zahradách na vhodném místě někdy vytvoří kompaktnější a hlavně větší bochánky než v přírodě, kde na skalách má tvrdé podmínky. Pěstují se dva klony, jeden se zelenými listy a druhý se stříbřitými. Fotografie bochánku ze zahrady © Gita Piatková.














Edraianthus pumiliorum MALY ex WETTST. – mnoho informací o něm jsem nenalezl. Údajně by to měla být odchylka od Edraianthus pumilio, za který byl kdysi zaměněn. Ovšem jméno je v mezinárodních indexech stále uváděno jako akceptované. Existuje možná jen v jediné herbářové položce, kterou lze vidět, ovšem téměř nečitelnou zde na internetu.

Edraianthus  serbicus

Edraianthus serbicus (A.KERN.) PETROVIC – patří do skupiny okolo druhu Edraianthus graminifolius. Je velmi podobný druhu Edraianthus dalmaticus s nímž bývá zaměňován. Ovšem roste na zcela odlišných lokalitách. Nikoliv v mokru, ale v trávách. Má velmi úzké trávovité listy, často delší než květní lodyhy s hlávkou modrých květů. Ty jsou drobné, přibližně 1 cm velké. Květní lodyhy jsou jemně brvité. Roste v nízkých polohách planin především ve východním Srbsku a přechází až do Rumunska a Bulharska. Špatně se vyhledává, neboť roste v drnech trav. Výjimečně na slabě zatravněných sutích. Po odkvětu je v trávě prakticky nemožné jej nalézt. Foto z netu www.flower.onego.ru .




Edraianthus  serpyllifolius

Edraianthus serpyllifolius (VISC.) A.DC. - roste na skalních římsách v celém pásu Dinaridu (Dinárské Alpy) od Bosny a Hercegoviny, přes Černou Horu až po severoalbánské hory (Prokletije). Tmavě modrofialové květy vyrůstají na krátkých lodyhách z trsu drobných kopisťovitých, sytě zelených listů. Je opravdu krásný a mezi skalničkáři dost známý a velmi oblíbený. V kultuře jsou dva typy. Jeden s poměrně malými květy a druhý se zvláště dlouhými korunními kalichy (až 3 cm). Má rád polostín a dobrou drenáž. Ideální je hrana skalky či šikmé suťoviště. Dobře roste i na travertinu a na hranách koryt. Vyžaduje dobrou drenáž! Foto z výstavy KSP v Praze.

Edraianthus stenocalyx – se pod tímto jménem objevuje v zahradnických katalozích a nabídkách, ač již nejde o původní rostliny. Patrně již jde o zahradní křížence. Rodiče nejsou uváděni. První jej uvedl a pojmenoval významný anglický zahradník Ingwersen v roce 1944. Fotografii ani další podrobnosti jsem o rostlině nezískal.

Edraianthus  sutjeskae

Edraianthus sutjeskae R. LAKUŠIĆ – zajímavý endemit, rostoucí, jak již jméno napovídá, výhradně v kaňonu Sutjeska (východní Bosna a Hercegovina), v oblasti Volujak (odtud snímek) a v oblasti Zelengore. Popsán byl v roce 1974, při náhodném nálezu profesorem Radomirem Lakušičem. Botanici, jak jinak, popis i autorství zpochybňují, neboť zjistili, že jej zde sbíral již v roce 1925 Karlo Malý. Edraianthus sutjeskae roste ve výškách okolo 700 m.n.m., v polostínu, téměř výhradně na svislých skalách ve štěrbinách. Má krátké, jemně brvité úzké listy a krátkou květní lodyhu s jedním květem. Popis i foto byl publikován v knize Endemične biljke (Č.Šilić,1984). Zatím zřejmě není v kultuře rozšířen. Fotografie z lokality Volujak ex net www.summitpost.org .

Edraianthus sutjeskae ssp. maslesae LAKUŠIĆ - je synonymum od Edraianthus serpyllifolius. Edraianthus  tarae

Edraianthus tarae LAKUŠIĆ – je poměrně nově nalezený, velmi vzácný modroušek, vzhledem dost odlišný od ostatních druhů. Je to čistě skalní druh a nemá rád plné slunce, spíše chladnou polohu. Roste v Černé Hoře na poměrně přistíněných, severovýchodních skalách slavného kaňonu řeky Tara nedaleko Durmitoru. Zde roste téměř od úrovně silnice procházející soutěskou, až o 300 metrů výše na skalách. Po jeho objevení byl původně pojmenován Protoedraianthus tarae, neboť botanici jej pro velkou odlišnost nechtěli k rodu Edraianthus zprvu ani zařadit. Nyní je Protoedraianthus tarae jen synonymum. Rostlina, pokud je mi známo, ještě není v kultuře, ale lze očekávat, že se brzy objeví. (Snímky od © Cedrika Haškovce jsou zde zveřejněny na internetu zcela poprvé!).

Edraianthus  tarae detail

Z detailu je zřejmé, že druh má veliké, čistě bílé, trubkovité květy, až 6 cm dlouhé, jemně brvité. Jsou obvykle na krátkých lodyhách po dvou či třech, ale jak ukazuje snímek, mohou vytvářet i hlávky s více květy. Ty jsou na přibližně 2 - 4 cm dlouhých lodyhách.
Foto © Cedrik Haškovec, 2014















Edraianthus  tenuifolius

Edraianthus tenuifolius (A.DC.) A.DC. – i zde ještě botanici neřekli poslední slovo. Jde o robustní druh s velmi úzkými trávovitými až 10 cm dlouhými listy. Květní lodyha je 15 i více centimetrů dlouhá, zakončená velkou hlávkou až deseti drobnějších, světle modrofialových, i do běla zabarvených květů, 2 cm dlouhých. Lodyha je poléhavá, pokud rostlina není vysazena ve svislé spáře. Pak květy visí dolů. Jde o skalní druh, rostoucí na teráskách s trochou humusu. Má rád slunce, ale ne úpal. Bývá zaměňován za Edraianthus graminifolius nebo za Edraianthus hercegovinus. Roste v horách Dinaridu, podél Jaderského moře, od Istrije, přes Chorvatsko, Černou Horu až po severní Albánii ve výškách okolo 1000 metrů n.m. Klasická lokalita je v dolině Vilena Draga na Plješivici. Foto ex net http://www.carpathianbasinspecies.eu (http://sedum.uw.hu)

Edraianthus thymifolius – je synonymum od Edraianthus serpyllifolius.

Edraianthus  vesovicii

Edraianthus vesovicii R. LAKUŠIĆ – krásný kompaktní druh s velkými, 3 - 5 cm dlouhými, květy v hlávkách. Je to endemit jihu Černé Hory, z nadmořské výšky přibližně 1800 až 2000 m. Hlavní lokality jsou v oblasti pohoří Prokletie, blízko albánských hranic (hora Karamfili) kam na řadě míst překračuje. Roste výhradně na jižních slunných skalních římsách a v sutích, vždy s okamžitým odtokem vody při tání sněhu nebo deštích. Stejnou pozici, především sucho, vyžaduje v zahradě. Jinak uhnije. Kvete hodně pozdě, v polovině července. Foto Zdeněk Zvolánek ex net .

Edraianthus  wettsteinii

Edraianthus wettsteinii subsp. wetsteinii HALÁCSY & BALD. – roste na Rumiji, Meďuriečkoj planině a několika dalších místech v Černé Hoře. Má hezky stříbřitě zelené listy, dlouhé okolo 4 cm. Z jejich drobných růžic vyrůstají asi 6 cm vysoké lodyhy s malými, krásně sytě modrofialovými jednotlivými květy. Jejich koruna se ohýbá dolů a květy jsou rozevřené. Celá rostlina je jemně brvitá a kompaktnější než Edraianthus wettsteinii subsp. lovcenicus. Stanoviště vyžaduje chladnější, s dobrou drenáží, neboť je to skalní druh, výjimečně ze sutí. Již se u nás pěstuje. Foto © Vladimír Staněk.

Edraianthus wettsteinii subsp. lovcenicus E.MAYER & BLEČIĆ - je předchozímu velmi podobný, roste v Černé Hoře a jak už název napovídá, v oblasti hory Lovćen. Subspecie má zde rozvolněné trsy výrazně stříbřitých listů. Také tato subspécie se už u nás pěstuje.

Edraianthus  zogovicii

Edraianthus zogovicii R. LAKUŠIĆ – endemit jihu Černé Hory. Dlouho byl uváděn jako synonymum pro Edraianthus graminifolius až jej bělehradský botanik, profesor dr. Radomir Lakušić, po bližším zkoumání, odělil v roce 1974 jako samostatný druh. Rostlina vytváří malé nízké trsy sytě zelených trávovitých listů. Květy jsou výrazně fialovomodré, na krátkých lodyhách jednotlivé. Mají tendenci poléhat, protože jsou až 4 cm veliké. Druh roste na jihu Černé Hory, v oblasti Komovi, soutěsky Tara a částeně v horách Prokletije, a to v alpinském stupni. Nejčastěji jej lze najít na skalních římsách a ve vodorovných štěrbinách. Také však v sutích na úpatí skalek, často i na hranách utržených drnů podél ovčích stezek na skalnatých svazích hor, kam bylo splaveno semeno. Vždy na slunečných místech. Má rád trochu humusu se štěrkem. Patří k velmi vzácným druhům, jen málo pěstovaným. Foto © Martin Pilný z lokality Komovi.




Tolik celkový přehled, který budu průběžně doplňovat podle nových poznatků a získaných fotografií. Byl sestaven s maximem snahy o serióznost. Uvítám i věcné připomínky nebo lepší snímky než zde publikované. Děkuji za shovívavost.

Připravil Martin Pilný © 2015

Fotografie jsou od autorů a ze zdrojů uvedených u snímků. Většina z nich má Copyright.
S ohledem na rozsáhlost stránky a množství fotografií se vám na některých "chytrých" telefonech nebo tabletech nemusí snímky zobrazovat celé. Záleží na velikosti paměti vašeho přístroje.




Obsah a design: © Martin Pilný
Počet přístupů: Tuto stránku vidělo již: 9385 návštěvníků.