Půvabná, málo rozšířená skalnička

Helichrysum praecurrens

Česky se tento rod jmenuje smil a říká se mu také lidově slaměnka. Jenže "slaměnek" v Africe, zvláště jižní, roste přes dvě stovky druhů. V dalších oblastech, například v Zimbabwe, ale také třeba na Madaskaru a všeobecně v Australasii a Eurasii jich rostou další stovky druhů. Taxonomie tohoto velkého rodu je složitá a dosud nebyla botaniky uspokojivě vyřešena. Řada druhů byla nedávno přesunuta do jiných rodů. Zvláště druhy z Austrálie a přilehlých ostrovů, včetně Nového Zélandu. Detaily o tomto není problém si najít na internetu. Dopátral jsem se, že podle staršího botanického rozdělení je ve světě okolo 600 druhů. Nás ovšem zajímá jediný. Skutečný drobeček mezi rostlinami tohoto rodu.
Je to Helichrysum praecurrens Hilliard. z čeledi Asteraceae. Mezi skalničáři patří k méně známým, na rozdíl od podobného druhu Helichrysum milfordiae Killick, který je na skalkách dosti pěstovaný. Ovšem oba druhy jsou shodné v tom, že jsou to krásky vybíravé na stanoviště. Někomu rostou dobře, jiný pěstitel s nimi má potíže.
Ale vraťme se k druhu, kterému je věnováno toto povídání. Byť má Helichrysum praecurrens polodřevnaté výhony, je to bylina. Výhony se plazí při zemi a nejsou vidět pod množstvích tmavě zelených, šedě ojíněných, bíle lemovaných listových růžic. Ty mají převážně průměr 2 centimetry. Z nich vyrůstají v době kvetení, koncem června a v červenci, téměř bezlodyžné bílé květy s ostře špičatými květními úbory, které bývají i narůžovělé. Při zatažené obloze, dešti či chladu se květy přivírají až zavírají.
Je to skutečně dekorativní a zajímavý, stálezelený kobereček ve skalce. Rostlina není vyšší než 3 cm. To zajímá právě skalničkáře. Kobercovitý drobeček, který se plazí i přes kameny, má-li dobrou polohu. A to je problém.

Druh Helichrysum praecurrens pochází ze suchých oblastí jižní Afriky, především z Lesotha a příhraničních oblastí Jihoafrické republiky. Je to endemit Dračích hor (Drakensberg), kde roste výhradně v nejvyšších polohách. Typickým nalezištěm, odkud pochází rostliny v zahradních sbírkách, je nejvyšší hora Lesotha (a celé jižní Afriky) - Thabana Ntlenyana, vysoká 3482 m n.m. Stejně tak tento druh roste i v okolí, především na travnatých kamenitých a skalnatých svazích na náhorní plošině Maloti. Většinou v alpinské oblasti okolo 3000 metrů n.m. V této oblasti a především v nižších polohách Dračích hor rostou další velmi pěkné, plazivé smily. Například Helichrysum marginatum D.C. či Helichrysum sessilioides Hilliard, které bývají vidět na skalkách sběratelů podobně, jako Helichrysum caespititium (DC.) Sond. Tyto druhy jsou však také problematické pro pěstování.

Již z těchto údajů je jasné, že mnoho vlhka rostlina nepotřebuje. Naopak. V přírodě má trochu vlhka jen hluboko pod kameny a v přistínění travin, mezi kterými obvykle roste. Snímek ukazuje toto prostředí. Helichrysum praecurrens je zde vidět jako šedé koberečky vpravo dole.
Na skalce rostlina vyžaduje relativní sucho, velmi dobrou drenáž a rychlý odtok vody po dešti. Proto se jí daří hlavně v suťovišti nebo v mírně klesající široké spáře. V přírodě roste na velmi chudých půdách, a tak ve skalce jí stačí neutrální zemina, bez rozdílu kyselosti a úživnosti. Ovšem musí v ní být namíchán různě jemný štěrk.

Mám zajímavou zkušenost. Vysadil jsem rostlinu do humózně písčitokamenité zeminy mezi sutí na terásce skalky, na mírně polostinném stanovišti. Přes poledne ji stíní nedaleký strom.Vedle rostliny je široká šikmá spára dolů pod kameny. Má sloužit, mimo jiné, k odtoku vody. K mému překvapení se rostlina příliš nerozrostla do šířky v suti. Naopak, větší část začala růst dolů, spárou k patě skalky, kde je vlhčeji. Zde i více kvete. Ovšem voda od ní odtéká. Spára je situována k jihu, a tak se zdá, že rostlina se rozhodla vrátit do jižní Afriky. Do prostředí, jako je na snímku. Přitom na jiném místě skalky, dosti osluněném, se jí nelíbí, osychá, omrzá, byť je to u nás plně mrazuvzdorný druh. Je zřejmé, že původ jižní Afrika, neznamená jen slunce - úpal. V přírodě má tento smil sice plno slunce, ale v alpinském pásmu, kde příliš horko není. Spíše dost chladno. Z toho vyplývá, že i v zahradě by měla mít dobrou drenáž, ale ne úplné sucho, dost světla, ale ne úpal, jak se leckde uvádí.

Helichrysum praecurrens je druh u nás plně mrazuvzdorný. Spíše uhnije než umrzne. Někteří pěstitelé rostlinu přikrývají na zimu sklem, nebo ji mají ve skleníku. Já to nedělám a nikdy přes zimu nenamrzla či neuhnila (na skalce ve výšce 500 m.n.m.).
Druh se množí řízkováním v srpnu či září do písku, lépe ve skleníku, kde lze regulovat zálivku. Odstřihnuté výhony, nejlépe zdřevnatělé konce, se mělce vodorovně zapustí pod povrch písku. Stává se, že často rostlina zahříží i na skalce, mají-li výhony pod sebou při povrchu jemný štěrk a písek. Dělení se sice uvádí, ale nemám s tím dobré zkušenosti, protože rostlina hluboce koření a trsy se dělením poškodí. Semena mám vždy sterilní, neklíčivá, pokud je rostlina vůbec udělá. Nevím proč. V době květu je opylovačů dost.

A na závěr zajímavost. Většina druhů z rodu Helichrysum, ač stručně, je uvedeno v seznamu na zajímavém webu Ukrainian Biodiversity Information Network: https://ukrbin.com/index_class.php?id=43750&taxamodesp=1/