Helichrysum plicatum

- smil řasnatý
letní kráska perspektivní na stále více horkých skalkách.

Jistě většina z vás zná rostlinu, lidově pojmenovanou slaměnka. Ve skutečnosti se jí česky správně říká Smil listnatý a latinsky Helichrysum bracteatum. Má ještě synonymum, či lépe nové pojmenování, Bracteantha bracteata, protože ji botanici vyřadili z rodu Helichrysum. Nu, to jen na úvod.

Já se zde budu zabývat zcela odlišnou „slaměnkou“. Liší se natolik, že by nikdo neřekl, že spadá pod rod Helichrysum. I v době kdy nekvete, stříbrný koberec tohoto smilu je mimořádně krásný. To proto, že Helichrysum plicatum DC. má stříbřitě chlupaté (obrvené) listy podobné známým protěžím (Leontopodium). Ovšem na rozdíl od trsnatých protěží s delšími listy, má Helichrysum plicatum malé růžice listů, ne vyšší jak 3 cm. Růžice se rozrůstají do plochy krátkými výhonky, takže jde o plazivou rostlinu. Stříbřitá plocha do sebe nepustí téměř žádné plevele, takže je celoročně krásná. Ovšem pozor, rozrůstá se, takže je vhodná na pokrytí větší plochy. Mohlo by se říci, že sama je tak trochu plevelem. Ale od toho máme čas od času nůžky a bez problémů ji lze odstranit tam, kde ji nechceme mít.

Uprostřed léta, kdy toho na opravdové skalce mnoho nekvete, začnou vyrůstat z koberečku stříbřitých listů květní lodyhy, také stříbřitě olistěné. Jsou od 4 do 10 cm vysoké. Na nich se pozvolna otevírají žluté květy. Naprosto odlišné od známých klasických slaměnek. Jsou zdánlivě malinké, ale vykvétají postupně v chocholíku, takže vytvářejí kompaktní polokulovitá velká květenství složená z úzkých trubiček.

Helichrysum plicatum je zcela nenáročná rostlina, která když má plné slunce, suché místo, nejlépe plochu ze štěrku a písku, poroste vám bez péče sama. V dnešní době, kdy léta jsou stále sušší a úpal není vzácností, patří tato rostlina právě na taková stanoviště. Ověřil jsem si, že na skalce vydrží teplotu i přes 55°C. Přitom je to zcela mrazuvzdorná rostlina. Nemá ráda přemokření, proto mírný svah k vysazení je lepší a jak již bylo řečeno, s chudou půdou, tedy štěrkem, pískem a s trochou humusu (3:3:1). Není divu, že snese takové vedro a chudou půdu. Pochází totiž z „vypečených“ oblastí od jihovýchodního Balkánu, přes Turecko (například na pohoří Ulu Dag), Libanon, severní Irák, Irán až po jih Kavkazu. Roste zde na suchých kamenitých plochách, často mezi polosuchými travami a zdaleka zde není tak dekorativní, jako na skalkách u nás. Co je zajímavé, že porost listových růžic je nejen celoročně hezký, ale je hustý, takže si stíní půdu pod sebou. Přitom se jen výjimečně podpařuje. A když, tak rychle regeneruje. Jak je vidět na snímku, vedle rostliny, v suti, bez problémů roste a z jara vykvete hořec Gentiana dinarica. Inu i on má raději sušší místo na slunci. V zápoji pak obě rostliny vytvoří krásnou podívanou.

Základní druh Helichrysum plicatum subsp. plicatum DC. má ještě další poddruhy. Zdaleka nejsou tak krásné, neboť se už moc do skalky nehodí. Mnohé z nich jsou někdy až 45 cm vysoké v květu. Takže když se setkáte se jmény Helichrysum plicatum subsp. isauricum Parolly, Helichrysum plicatum subsp. polyphylum (Ledeb.), nebo Helichrysum plicatum subsp. pseudoplicatum (Nábělek) Davis et Kupicha, věřte, že to nejsou drobečci. Jde o poddruhy, místní endemity určitých oblastí severní Malé Asie. Koho zajímají, něco málo o nich najdete na internetu.

Rostliny Helichrysum plicatum se nepříliš dobře množí oddělky či řízky, které nesmí být moc zalévány a zpočátku chtějí polostín. Množení ze semen je problematické, protože bývají neklíčivá. Asi květům u nás chybí určitý hmyz. Přesto tento druh seženete v několika málo specializovaných zahradnictvích a občas i na výstavách skalniček.
Stříbrná plocha se žlutými květy, vykvétajícími v červenci, je již od poupat (na snímku dole) až po téměř oranžové odkvétání v srpnu, příjemná podívaná na letní skalku.

Připravil Martin Pilný
Foto © Martin Pilný, 2019