Pěstování podléšek ve volné půdě a v nádobách

Převážně všechny okolnosti, o nichž bylo v souvislosti s pěstováním a nároky podléšek v předchozích statích hovořeno, se týká pěstování ve volné půdě. Je jednodušší a abychom byli úspěšní, stačí obyčejně splnit základní podmínky, o nichž již bylo v úvodu pojednáno, a to:
- vybrat pro rostliny správné, pokud možno chladnější, stále jemně vlhké místo;
- v době květu zajistit mírné oslunění po většinu dne, nejlépe však od 11 do 16 hodin;
- po nárůstu listů zajistit polostín raději celodenně;
- poskytnout rostlinám odpovídající zeminu, která by byla dostatečně kyprá, držela jemně vláhu, ale byla propustná (viz níže substráty).

 

Že lze vytvořit pěknou sbírku podléšek ve volné půdě v zahradě, svědčí i tento snímek. Tuto krásu nelze na jaře přehlédnout a i v létě, když stromy kolem vrhají stín na sbírku, jsou zde okrasné listy také zajímavé. Autorem snímku je Michael Warren, s jehož svolením byla fotografie převzata z jeho kalendáře.


Zatímco u běžných pěstitelů hajních květin či skalniček se setkáváme s pěstováním podléšek ve volné půdě, sběratelé a profesionální pěstitelé dávají přednost kultuře hrnkové.
Z toho vyplývají i některé základní pěstební odlišnosti.
Profesionálové (ale nejen oni) považují za výhodnější pěstovat jednotlivé sbírkové rostliny samostatně v nádobách. Mohou tak s nimi lépe pracovat, ošetřovat je, přemísťovat a izolovat při opylování či celkově zblízka pozorovat - třeba jen pro potěšení.
Nejlépe se na takovou sbírku osvědčily hliněné květináče, které jsou pak zapouštěny do boxů s náplní písku, pilin či takové hmoty,která dobře udržuje vlhko. Toto potom prostupuje stěnami květináče do jeho vnitřního prostoru a poskytuje kořenovému systému rostlin trvale jemné vlhko a chlad, a to i v parném létě. Tyto boxy, které je možno v případě potřeby i krýt, jsou buď přízemní, coby sbírkový box, nebo v podobě upraveného stolu, což umožňuje zároveň u vzácnějších druhů ochranu před plži, myšmi a jinými škůdci. Pěstitel má ke svým rostlinám i vizuálně blíže. Také našim zádům to pomáhá!
Rostliny zapuštěné v pilinách sbírkového boxu vidíte i na fotografii. Vyvýšené okraje z prken jsou zevnitř obloženy alespoň 3 cm silným polystyrenem, vzadu je vidět stínovka na rámu s pletivem. Pokud máte takto vyrobený box na stole, je třeba dát polystyren i na plochu stolu, pod písek (piliny) a tím i pod rostliny. Přes box je dobré mít připravené krytí v rámu s polyetylenovou fólií. To pro případ přílišných dešťů. Vrstva sněhu obvykle evropským druhům nevadí, ale lépe, když leží na rámu s fólií. Rostliny jsou v relativním suchu a neuhnívají tolik. Občasné vyvětrání však je nutné.
Pěstování ve sbírkovém boxu či na upraveném stole je nutné hlavně tehdy, když chceme rostliny dále množit a především když chceme mít rostliny pohromadě k dalšímu ošetřování a pozorování. Toho nelze nikdy docílit tehdy, jsou-li vysazeny a rozptýleny v hajních partiích zahrady. Navíc pokud k vám příjde návštěva zajímající se o podléšky, může si je pěkně prohlédnout i porovnat navzájem.

Tento způsob pěstování však přináší i určité komplikace. Je to především nutná dostatečná drenáž v nádobách, správný odhad potřebné velikosti nádoby, jakož i použitého substrátu, jeho míry nasáklivosti a propustnosti. Navíc musíme častěji, někdy i každoročně, rostliny přesazovat, neboť hrozí po delším čase možnost zkysnutí substrátu. Dále je třeba zabezpečit jejich správné uložení v průběhu zimy, protože rostliny nemají přímý kontakt s kompaktní zeminou, kde se rozdíly teploty a vlhkosti postupně lépe eliminují. Každý pěstitel či sběratel si proto musí vybrat způsob pěstování podle svých podmínek ale i záměrů.

Choroby a škůdci podléšek

Je třeba říci, že podléšky jsou poměrně odolné a zdaleka netrpí tolika chorobami jako některé jiné druhy rostlin.
Jedním z mála opravdových problémů u podléšek je možnost poškození jejich listů. Jsou to především pro leckoho známé kulaté, zpočátku světlé, později hnědé skvrny na listech, poškozujících rostliny esteticky i vegetativně. Příčina může být dvojí. Je to buď důsledek neúměrného slunečního ozáření (někdy stačí i půl hodiny ostrého slunce) – zde je léčba snadná. Zabránit dalšímu oslunění, na příklad vhodným přistíněním a poškozený list buď částečně nebo zcela odstranit.
Je-li však příčinou plísňové či houbové onemocnění, je to horší. Na listech se udělají tmavohnědé skvrny, lemované světlejší hnědou. Svrny se stále zvětšují. Zde pomůže jen chemický zásah, a to co nejdříve. Účinný a přitom šetrný je v počátku napadení postřik přípravky Euparen nebo ještě lépe Dithane. Podléšky ho snášejí. Vznik takové choroby si pěstitel většinou zapříčiní sám, například nevhodným umístěním na místo bez proudění vzduchu, trvale zastíněné, trvale mokré a podobně.
Stojí-li rostlina za to, je možné ji izolovat a pokusit se ji postřikem léčit. Prevence je však vždy to nejlepší, co pro naše rostliny můžeme udělat, proto odstraňujeme od rostliny soustavně staré uschlé, případně nahnilé a uvadlé listy, zvláště na jaře. Také opatrně zařazujeme mezi naše rostliny novinky, nově získané rostliny a jedince neznámého původu.
Další nebezpečí hrozí podléškám od různých červů v zemi, od myší, slimáků, případně brouků v podobě žíru listů. Také mšice se mohou občas vyskytnout. Jsou to všeobecně známé problémy týkající se všech rostlin, proto je nerozvádím. Jednoznačně se proto vyplatí již zmíněná prevence a soustavné sledování svých rostlin. V počátku zjištění se vždy nějaké řešení najde. Nejlepší prevencí je jistě vhodné stanoviště podle potřeb daného druhu.

Rozmnožování podléšek

Provádíme jej dvěma způsoby – generativně (výsevem) nebo vegetativně (dělením). Oba způsoby nejsou pro zkušené skalničkáře novinkou. V případě podléšek je však nutné dodržovat některé specifické úkony o kterých se zmíním.

Generativní množení – výsevem semene, bylo již částečně zmíněno v 1.části tohoto povídání. Platí zásada, že zralost semen se musí hlídat, neboť všechny semeníky nezrají najednou a sklizeň i na jedné rostlině může být postupná. Doporučuje se opatrnost, protože zralý semeník se velmi snadno rozpadá a mohou vzniknout ztráty. Semeno by se mělo sbírat těsně před svojí plnou zralostí, tedy dříve, než jeho světle zelená barva začne žloutnout. Semínka můžeme na krátkou dobu uložit do temna a chladna, například v plastickém sáčku či krabičce, při čemž dbáme, aby nevysychala, ale ani neplesnivěla. Semena totiž obsahují dosti vlastní vlhkosti. K výsevu přistupujeme bezprostředně, neboť semena všech druhů podléšek již po velmi krátké době ztrácejí svoji klíčivost a mohlo by se stát, že výsev po dvou, někdy již po jednom měsíci od sebrání semen by mohl být neúspěšný.



Vegetativní rozmnožování dělením, se praktikuje u rostlin plnokvětých nebo tam, kde chceme docílit naprosto shodnou rostlinu s rostlinou mateční, byť tato přinášela i semena. K dělení přistupujeme raději méně často – ne dříve než po dvou letech. Optimální doba pro dělení je u Hepatica nobilis a Hepatica japonica v době květu rostliny nebo těsně po něm. Snažíme se dělit dříve než dojde k výraznému nárůstu listů, aby se tento nepozastavil. Druh Hepatica transsilvanica dělíme přednostně počátkem září, neboť pro tento druh je jaro méně vyhovující.

Při dělení vyjmeme opatrně urostlou rostlinu s více puky z půdy, obnažíme její kořeny vytřesením zeminy z balu, případně si pomůžeme opláchnutím ve vodě. Potom jemným tahem oddělíme jednotlivé části rostliny od sebe tak, aby nová předpokládaná rostlina měla svoje vlastní srdíčko s pukem, nejméně tři vlastní lístky a vlastní svazek kořenů, který je předpokladem pro ujmutí rostliny a její dobrou výživu (obrázek vpravo). Nestačí tři, čtyři vlasové kořínky, taková rostlina může snadno uhynout. Kořeny nezkracujeme, je-li jich hodně pak je rozprostřeme a dbáme na to, aby při sázení směřovaly kolmo dolů. Při dělení nepospícháme, rostlinou vikláme, můžeme si pomoci i vodou a dbáme na to, aby bylo rozdělení provedeno bez velkého násilí. Pokud však máme dvě samostatné rostliny i s puky a přesto rostlina drží ve vytvořeném společném rhizomu, můžeme použít ke konečnému oddělení ostrý nůž, a to za předpokladu, že budou dodrženy všechny shora uvedené atributy (samostatný kořenový systém, počet listů i květní puk) - viz obrázek vpravo. Je dobré řez zasypat prachem z dřevěného uhlí. Dělíme-li trs starý 3 – 5 let, stává se, že se rostlina již sama rozpadá na několik samostatných nových jedinců, pak zbývá jen opatrně a zvolna rozplést kořenový bal (opět nejlépe pomocí proudu vody ) a při této operaci celý kořenový systém očistit od starých, nefunkčních či uhynulých kořenů. Rostlině tím výrazně pomůžeme.
Nově získané dělence označíme ihned jmenovkou a datem dělení (bude se nám to hodit) a umístíme je na nějaký čas do většího stínu. Přitom musíme rozhodně zabránit eventuelnímu většímu přemokření (např. za dlouhodobého deště), aby ještě nefungující kořeny neuhnily. Stejně tak však novému oddělku substrát nesmí vyschnout!
Stane-li se nám, že vznikl dělenec s nedostatečným kořenovým systémem, zasadíme ho do substrátu složeného z drobného štěrku velikosti 2-4 mm, přidaného hrubého písku a trochy zcela rozpadlé listovky. Rostlinu to podnítí k tvorbě kořenového systému, přitom však jeho dosavadní kořínky nehnijí, neboť v tomto substrátu dobře funguje odtok vody. Teprve za nějaký čas tuto sazenici v „hladovém substrátu“ obsypeme v nepatrně větší nádobě substrátem kvalitnějším. Je to obdoba řízkování.
Tento osvědčený postup uplatňuji především při záchraně vzácnějších rostlin, funguje to. Každý pěstitel musí nabýt své vlastní zkušenosti. Ty lze získat poměrně snadno dělením urostlých trsů tzv. tuctových, tedy běžných rostlin, je to také má rada. Navíc bez rizika. Každá nově nabytá vlastní zkušenost je k nezaplacení.

Je tu ještě jedna možnost vegetativního rozmnožování, a to řízkováním rhizomu. Již dříve jsem uvedl, že u starších trsů rostlin dochází někdy ke ztloustnutí hlavního kořene. Potom již mluvíme o rhizomu, který má tendenci růst vodorovně a tvořit puk jen na konci. Je to časté například u Hepatica transsilvanica ale i u Hepatica nobilis. Na těle rhizomu lze postřehnout jednotlivé články s malými spícími očky či nepatrnými puky. Z těch mohou vyrůst nové samostatné rostliny. Chce to jen tento rhizom nařízkovat na několik samostatných článků, které pokud možno mají mít alespoň nějaký ten kořínek (viz obrázek vpravo). Řežeme ostrým skalpelem očištěném v lihu a řezy zasypeme prachem z dřevěného uhlí. Jednotlivé články umístíme každý do samostatného kontejnerku, naplněného dobře propustným substrátem (viz níže). Rhizomky sázíme pochopitelně očkem (pukem) nahoru. Tyto řízkovance je třeba obzvláště pečlivě a systematicky sledovat a jen minimálně zalévat. Ovšem substrát nesmí vyschnout!! Zvýšená péče se obvykle vyplatí.

Řízkujeme-li rhizom na jaře při odkvétání mateční rostliny a pokud budeme úspěšní, můžeme se dočkat ještě v tomtéž roce zakořenění jednotlivých článků rhizomu. Z oček vyraší náznak nové rostlinky. Doporučuje se přezimovat nádoby s těmito řízky v bezmrazém prostředí, třeba na okně nepřetápěné místnosti. Odměnou za tento úspěšný pokus nám bude získání několika zcela shodných jedinců a normálních rostlinek. Přitom z původního nerozřízkovaného rhizomu by vyrostla zase jen jedna rostlina. U vzácných jedinců je vhodné tento postup použít až po vyzkoušení u "obyčejnějších" druhů.

Spolehlivý substrát a výsevní postup

Existuje řada receptů na složení výsevního substrátu, hlavním požadavkem je, aby byl vzdušný, přitom aby absorboval dobře vodu, ale také ji propouštěl a měl i určitou výživnou hodnotu.Uvádím jeden z několika osvědčených:
2 díly jemné rašeliny (na výsev); hrubší rašelina (do hajní partie);
1 díl ostrého písku, který se nespéká – ideální je písek křemičitý hrubšího zrnění nebo říční;
1 díl zcela zetlelé listovky;
1 díl kvalitní zeminy;
na tři a půl litru této směsi dát 1 lžičku drceného dolomitického vápence.
Přidáním trochy drceného rašeliníku zvýšíme nasáklivost této směsi, není to však nutností.

Výsevní nádobu zvolíme alespoň 10 cm hlubokou s ohledem na délku budoucích kořínků, neboť mladé rostlinky v ní zůstanou nejméně 2 roky. Nádoba by měla také vydržet všechny vrtochy počasí. Dno pokryjeme asi 1 cm vhodnou drenáží, potom nádobu naplníme dobře promíchanou a přiměřeně vlhkou výsevní směsí až asi 2 cm pod její okraj, urovnáme a tuto vrstvu pokryjeme asi 1 centimetrovou vrstvou vypraného hrubšího písku, na kterou vysejeme semena a opět pokryjeme vrstvičkou písku. Je to protiplísňové opatření, vždyť semena mohou vyklíčit za 6 – 12 měsíců, což je normální. Povrch výsevu pak pokryjeme tenčí vrstvou písku hrubého zrnění, aby byla semena chráněna před vyplavením při větším dešti. Nádobu postavíme do misky s vodou tak, aby substrát nasál vodu zespoda (zálivkou je možné vyplavit semena!) tak, až se na povrchu vytvoří vodní skvrny. Pak nádobu vyjmeme z vody a necháme odtéci přebytečnou vodu. A to je vše.

Výsevní nádobu je třeba umístit mimo dosah slunce, do chladného prostředí, pokud možno zapustit do země. Doporučuji pak především přikrýt nějakou síťkou, nejlépe drátěnou, která výsev ochrání před ptáky, kočkami nebo myšmi.V tomto stavu na výsev necháme působit všechny výkyvy počasí, chráníme jej však před nebývale prudkými lijáky. Další možností je krýt nádobu sklem tak, aby mezi nádobou a sklem mohl proudit vzduch. To ovšem vyžaduje častější kontrolu vlhkosti.
Semeno někdy vyklíčí již koncem října, kdy se mohou objevit první nepravé lístky – cotyledony, většinou ale až v předjaří, prakticky rok po vysetí. V obou případech lístky v průběhu jara pouze zesílí, další, tj. pravé lístky již ten rok nenarostou. Popsáno je to v 1.části tohoto povídání. Rozhodně se rostliny jako je na kresbě vpravo dočkáte nejdříve za několik let, podle toho, jak o ni budete pečovat. To je však popsáno v 1.části "povídání", v odstavci o životním cyklu podléšek.

Německý zahradník Andreas Haendel popsal svůj vyzkoušený způsob výsevu v rozsáhlém článku o čtyřech stranách "Hepatica – vášeň, generativní rozmnožování", který jsem přeložil do češtiny a mám jej k dispozici vážným zájemcům za úhradu poštovného. Významnou novinkou jeho metody je totiž tzv. letní stratifikování, kterým se uspíší první zakvetení rostlin o jeden rok!

K problematice pěstování
japonských podléšek

Dnes registruji stále častěji dotazy milovníků podléšek na možnost pěstování druhu Hepatica nobilis var. japonica, případně i jiných asijských druhů. V 1. díle tohoto seriálku jsem uváděl, že již samotné pořízení rostlin je poměrně drahé, pěstování potom obtížnější, ne-li rizikové. Zkušenější pěstitelé to však mohou zkusit, navíc i mohou být úspěšní při zvládnutí několika fenomenů. Pěstitelské znalosti se stále rozšiřují, je už spousta poznatků z praxe, což potvrzují pěstitelské špičky z Německa i Anglie. Ještě nedávno se uvádělo pěstování druhu Hepatica yamatutai či Hepatica henryi jako problematické, o Hepatica nobilis var. japonica ani nemluvě – dnes už to neplatí. Pokusím se tyto rady a poznatky shrnout, zobecnit.
K pěstování japonských podléšek v Evropě jsou zapotřebí tři podmínky:
1. Předně je třeba vlastnit skleník nebo kvalitní foliovník pro uložení těchto rostlin do bezmrazého prostoru přes zimní období.
2. Dále je třeba počítat s pěstováním v nádobách, nikoliv volně v zahradě.
3. Dát si práci se zvládnutím zabezpečení vhodné dostatečné vlhkosti rostlinám během roku, především však samotnou zálivku rostlin. Správná a přiměřená zálivka asi patří k nejnáročnějším činnostem při pěstování asijských podléšek. Zvláště přes zimu a přes léto.
Skleník nám zabezpečí, že rostliny nebudou poškozeny v zimním období mínusovou teplotou pod 0°C. Jak hluboko teplota může pod tento stupeň klesnout není, dosud u nás prověřené – asi to nikdo nezkouší, byla by to drahá zkušenost. Navíc se ještě doporučuje květináče s rostlinami uložit do polystyrénového uzavíratelného boxu a ten občas během zimy větrat (kvůli plísním). Japonské druhy nakvétají dříve než naše evropské. Proto po zvýšení teplot ve skleníku nad únosnou míru (na jaře) je nutné vynést květináče do volného prostoru - ven, i japonské druhy totiž milují přijatelné chladno. Zpět do skleníku se musí přenést rostliny opět před nastávajícími velmi nízkými teplotami. Je zřejmé, že asijské, zvláště japonské podléšky jsou pro nás téměř pokojovými rostlinami, ale milujícími chlad, nikoliv mráz.
Pěstování v nádobách se upřednostňuje především kvůli mobilitě. Je samozřejmé, že je nutné dodržet všechny obecné pokyny pro pěstování rostlin v nádobách, pojednává o tom jeden z předchozích odstavců. Je nutné nezapomenout na každoroční přesazování.
Dostáváme se k nejdůležitější, třetí podmínce – k zalévání. Bylo zjištěno, že tyto asijské druhy sice vyžadují vlhké prostředí (což jim může kvalitní, stíněný a dobře větraný skleník poskytnout), nesnášejí však přemokření, přemíru zálivky a už vůbec ne zálivku na list a zálivku shora. Toto můžeme zabezpečit dobře právě u květináčové kultury, kde praktikujeme adekvátní zálivku spodem, tj. do podmisky, a to tak, aby po nasátí substrátu voda v misce nestála a nádoba se nechala přirozeně zase odkapat. K dalšímu zalití přistoupit až po částečném vyschnutí substrátu. Podle zkušeností vynikajícího pěstitele A. Händla je to ta nejdůležitější podmínka úspěšnosti pěstování: dokázat u podléšek, zvláště japonských, udržet substrát stále jemně vlhký, ale ne mokrý nebo přesychající.
Teď zbývá už jen dodat, že mladá rostlina musí po zakoupení nejprve narůst, na její pravý vzhled si tedy počkáme 2 – 3 roky. Počítejme s tím, že květy japonských druhů jsou menší než naše. Při dobré kondici však kvetou bohatě a mnohé skutečně okouzlujícím způsobem, zajímavými květy i barvou. Hnojení není nutné, neboť se rostliny každým rokem musí přesazovat do nového substrátu.
Další asijské druhy se již objevují na zahraničním trhu, jsou to především: Hepatica yamatutai a Hepatica henryi, zatím však není dostatek poznatků, aby mohly být považovány za zcela odolné druhy. Za dosti odolnou se naopak již považuje Hepatica maxima a do značné míry i Hepatica nobilis var. pubescens.

Bylo by ještě možné o lecčem povídat, časem třeba vznikne 4. pokračování tohoto podléškového seriálu, ale domnívám se, že výběr těchto základních rad a poznatků pro úspěšné pěstování podléšek postačí. O nabytí vlastních zkušeností a o rozšíření svých dosavadních znalostí, jak doufám, už každý pravověrný skalničkář může usilovat samostatně. Pokud jsem k tomu alespoň částečně přispěl svým „Povídáním o podléškách“ a vzbudil u Vás potřebný zájem, bude to pro mne velké zadostiučinění a odměna. Pokud mi budete ochotni napsat i vaše zkušenosti a zde neuvedené poznatky, budu rád (e-mail je níže).

Hodně úspěchů a radostí z pěstování našich milých podléšek všem přeje autor seriálu
Ladislav Materna

Copyright © 2006-2007

Chtěl bych na konec ještě vyjádřit svůj dík za mimořádně obětavou odbornou i technickou pomoc,
kterou mi poskytl zcela nezištně Martin Pilný, bez jehož enthuziastického přispění by tento seriál na internetu nevznikl. L.M.






Autorka následujících fotek "japoneček" je Ewelina Wajgert z Polska. Uvádíme vám je spíše pro potěchu oka. Pěstují se u nás problémově.

Hepatica nobilis var.japonica ´Gyousie´ Hepatica nobilis var.japonica ´Haru-matsuri´ Hepatica nobilis var.japonica ´Omurasaki´ Hepatica nobilis var.japonica ´Ryokka´ Hepatica nobilis var.japonica ´Warabeuta´ Hepatica nobilis var.japonica ´Tousen´ Nahoru

Obsah a design: © Martin Pilný 22978