Partie v zahradě málo vídaná:
Rašeliniště u skalky či jezírka
Není žádným tajemstvím, že voda ve skalce, ať již tekoucí či nějaká vodní plocha, je příjemným i užitečným doplňkem. V souvislosti se stavbou takového vodního dílka se naskýtá možnost vybudovat si také rašeliniště. Je to stále vlhká, bažince podobná plocha z rašeliny. O zbudování rašeliniště, úpravě a osázení vhodnými rostlinami bych se zde chtěl zmínit.
Rašeliniště dobře působí v nižší partii skalky, na jejím úpatí nebo jako příbřežní součást jezírka. Kdo má to štěstí a protéká mu pozemkem voda potůčku, má z poloviny vyhráno. Nejvhodnější je totiž využít tekoucí vody, tedy přirozeného potůčku protékajícího skalkou. Potůček může být nahrazen umělým zdrojem vody, a to z jezírka, kde voda cirkuluje pomocí čerpadla a částečně přetéká do rašeliniště. Ale i to není podmínkou. Vodu lze podle potřeby dopouštět do rašeliniště přítokem z vodovodního přívodu skrytou hadicí, podobně jako do jezírka. Rašeliniště je vlastně určitá forma bažiny - kde zeminu nahrazuje stále mokrá rašelina. Tak jako v jezírku, i zde se v teplých dnech voda silně odpařuje a na to je nutné myslet. Přeschlé rašeliniště je nejen hrobem pro vysazené rostliny, ale také se obtížně znovu provlhčuje.
Aby se voda v budoucím rašeliništi udržela, vytvoříme nepropustný základ, nejlépe jezírkovou folií. V místě uvažovaného rašeliniště vyhloubíme prostor o ploše alespoň 2 - 3 m2 minimálně 25 cm hluboký (obecně čím více, tím lépe - rašelina se alespoň tolik neohřívá). Stěny necháme dost povlovné, aby rašelina nesjížděla. Na dno nejprve umístíme tzv. geotextilii, což je netkaná propustná textilie odolná rozkladu, kterou koupíme ve stavebninách, některých hypermarketech (Baumax, Bauhaus, OBI, Hornbach) apod. Lepší je použít silnější, je odolnější. Tato textilie brání jednak prorůstání kořenů a klíčících rostlin plevelů, jednak tvoří ochranné lůžko pro nepropustnou jezírkovou folii, kterou rozprostřeme na geotextilii. Folie se prodává obvykle tam kde geotextilie, a to v různých šířkách (2,5 m; 4 m; 6 m) a různých tloušťkách (0,5 mm; 1 mm; 1,5 mm; 2 mm). Důležité je, aby folie měly dostatečný UV faktor, tedy aby odolávaly slunečnímu záření a nepraskaly. Protože jsou zpravidla dost drahé, pečlivě vybereme vhodnou šířku, tloušťka stačí 1 mm. Folie se dají lepit specielní páskou nebo lepidlem, lepší je však položená vcelku. Okraje folie vyvedeme po stěnách dostatečně vysoko, pak je ohneme a zahrneme pod zem. Pokládku děláme při dostatečné teplotě (alespoň 10°C), folie lépe přilehne k nerovnostem dna.
Nyní přistoupíme k naplnění budoucího rašeliniště rašelinou. Nejlépe se osvědčuje surová neupravovaná vrchovištní rašelina (např. dovážená baltská z Litvy). Rašelina bývá z důvodu váhy při transportu často značně vysušená, a taková nepřijímá vodu, naopak ji přímo odpuzuje. Nejlépe se osvědčilo vysypat pytel do velkého barelu, přilít hodně vody a hráběmi nebo lopatou důkladně promíchávat. Druhý způsob je rozprostřít rašelinu v tenké vrstvě po ploše budoucího rašeliniště a důkladně kropit. Prohrabat dřevěnými nebo plastovými hráběmi (pozor na proseknutí folie!) a znovu kropit. Až se rašelina nasákne, rozhodit další vrstvu a opět kropit a kropit. Pozor! Rozprostřením větší (silnější) vrstvy dosáhneme jen toho, že povrch bude vlhký a vespod bude rašelina zcela suchá! Promáčení dovezené rašeliny je operace nepříjemná a zdlouhavá. Přesto jí věnujme pozornost.
Namočenou rašelinou vyplníme dno i stěny rašeliniště, přičemž povrch můžeme nechat zvlněný. Jestliže potřebujeme rašelinu položit do výšky (např. na svahu), výškovou nerovnost vyrovnáme umístěním vhodně velkých starých pařezů z lesa, nejlépe s hodně členitými kořeny, které zabraňují sjíždění rašeliny. Okraje rašeliniště je dobré domaskovat mulčovací kůrou (na pile - katru - opadanou kůru zpravidla vyhazují, nebo ji lze koupit již drcenou a pytlovanou). Zakrytí okrajů fólie je nezbytné, jinak to nebude hezké. Pak stačí přivést od potůčku přírodním žlábkem pomalu tekoucí vodu nebo jen přivedenou zamaskovanou vodovodní hadici k občasnému doplňování. Doplňovaná voda jednak nahrazuje značný odpar, jednak její vzlínání do výšky a do okolního terénu, jednak také ochlazuje plochu. Jak rašeliniště udělat, aby vypadalo co nejpřirozeněji přírodně, je těžké popsat. Chce to cit, vkus a nejlépe před tím navštívit nějaké vrchovištní rašeliniště u nás a prohlédnout si jej. Je jich dost například na Soběslavsku, Třeboňsku, na Šumavě, v Krušných horách, Krkonoších, Jeseníkách, Orlických horách a jinde.
Zbývá výsadba vhodných rostlin. Vzor si opět můžeme okoukat při návštěvě nějakého vrchovištního rašeliniště. Základ budou tvořit stromky a keře, zvláště zakrslé kultivary borovic Pinus pseudopumilio, zpravidla vypěstované z čarověníků. Snáší vysoký obsah vody v půdě a nepřerůstají a nemusí se tedy omezovat vyštipováním, jako například borovice blatka Pinus uncinata. Na vyvýšených sušších místech se uplatní i zakrslé kultivary smrků (např. Picea abies ´Formánek´). Z listnatých dřevin dobře uplatníme zakrslou břízu Betula nana, rojovník bahenní Ledum palustre, plazivé vrby Salix repens, Salix hylematica, Salix lanata apod. V rašeliništi můžeme pěstovat také něco na zub: vlochyni bahenní Vaccinium uliginosum nebo klikvy Oxycoccus quadripetalus, Oxycoccus palustris a Oxycoccus microcarpus.
Základ bylinného patra rašeliniště vytvoříme z drobnějších druhů travin, zvláště z ostřic (Carex davalliana, Carex flava, C. dioica, C. pulicaris, C. pauciflora aj.), šášin (Schoenus nigricans, Sch. ferrugineus), bahničky (Eleocharis quinqueflora, E. uniglumis) nebo suchopýru (Eriophorum latifolium, E. angustifolium). Do tohoto základu můžeme nasázet celou řadu rostlin obývajících rašeliniště a slatiny. Vhodné druhy uvádím v připojené tabulce a věřte, je jich hodně.
Pro některé choulostivější druhy rostlin můžeme zkusit vysadit do hodně mokré části rašeliniště, kde se objevuje i vodní hladina, živý rašeliník (Sphagnum spp.). Pokud se uchytí, byl by vhodným prostředím zejména pro rosnatky. Potíž je však v tom, že řada druhů rašeliníků je chráněna zákonem, stejně tak jako areály, na kterých roste. Takže získat jej je problém. Stejný problém vyvstane při shánění mnohých rostlin, ale naštěstí je jich hodně pěstováno v kultuře, většina se dobře množí ze semen, takže i ta lze sehnat v klubech skalničkářů (Praha, Brno). Nejméně jich asi seženete v Zahradních centrech a u zahradníků (tam ještě tak dřeviny). V soukromných sbírkách jsou ale různě dosažitelné. Musíte se poptávat.
Naskytne se otázka: Jak se chová rašeliniště v zimě, když na fólii je v podstatě jezírko s vodou plnou rašeliny?
Tady je potřeba vycházet z podmínek na skutečném přírodním rašeliništi a tomu se nějak v zahradě přizpůsobit. Především rašeliniště v přírodě nikdy nezamrzá. Na zahradě to znamená co nejsilnější vrstvu rašeliny a kdo má tu možnost, zajistit stále pomalu protékající vodu (stačí i málo). Kde to nejde, tak by možná pomohlo nechat rašeliniště na podzim trochu více vyschnout tak, aby v něm nestála voda (která je špatný izolant) a povrch přikrýt větší vrstvou chvojí. V mokřejších partiích pak také pěstovat druhy, které to zamrznutí snesou (např. Juncus ssp., Carex ssp., Parnassia palustris, Caltha ssp., Oxycoccus ssp. a podobně). Ostatní rostliny vysazovat na sušší okraje, kde voda nebude trvale stát. Pravda je, že praxe s tím je zatím všelijaká, neboť každá zima je jiná, každá zahrada má jinou polohu. Co jednomu jde bez problémů, druhému, třeba vinou mrazové kotliny, nejde. Menší mrazy blízko nuly nejsou problémem. Při hlubokých nebo dlouhodobých mrazech mohou (ale nemusí) vzniknout určité ztráty. Ověřeno však je, že například podzimní hořec Gentiana sinoornata ještě v prosinci dokvétá, ač má za sebou řadu mrazivých i sněhových dnů. Budeme rádi, když nám sdělíte i Vaše zkušenosti a poznatky. Rádi je zveřejníme.
Na závěr je nutné zdůraznit, že rašeliniště nesmí nikdy přeschnout, nesmí se nechat zcela zarůst rychle rostoucími druhy travin a kapradin, a vyžaduje péči jako kterákoliv část zahrady. Odměnou je krásná partie, kde oku i duši bude dobře.
Připravil © 2005 ing. Jaromír Dvořák, foto © 2005 Martin Pilný
Klepnutím zde, se vám objeví tabulka přehledu rostlin vhodných do rašeliniště a jeho blízkého okolí.
Ukázka rašeliniště před dokončením. V horní části snímku je ještě vidět okraj bílé geotextilie nezakryté úlomky kůry a rašeliny. V dolní části je již vidět vlhká rašelina. Zbývá ještě dosázet některé rostliny, dřeviny jsou již vysazeny a torza starých pařezů a větví jsou již také na místě.
Hajní partie může plynule přecházet z rašeliniště na okolní sušší terén. Přesto je dobré i pod ní umístit geotextilii (ovšem bez folie) a na ni navézt směs rašeliny, lesní hrabanky, kůrového mulče a navrch hrubých kousků kůry, větviček atd. Pokud si myslíte, že snímek je z přírody, mýlíte se. Je ze zahrady u chaty. Majitel zde navezl z lesa a perfektně usadil do substrátu i krásné staré pařezy vykopané na mýtině. Výborně se mu zde daří hajním rostlinám a kyselomilným druhům. Tento kousek "divoké" přírody v zahradě není větší než 3x4 metry. Mimochodem zelené větvičky keříku v popředí snímku patří tzv. "kanadské borůvce", kterou tak rádi ozobávají děti.
Arisaema candidissimum mezi starými kořeny v hajní partii na okraji rašeliniště vyniká svojí exotičností i krásou bílého toulce květu. Je to klasická ukázka, jak vám tato rostlina může růst v zahradě, ač do skalky přímo se nehodí svým původem i výškou.
Pinquicula sethos je jednou z mnoha tučnic vhodných do rašeliniště. Ovšem tato konkrétní rostlina je z teplých exotů a u nás by v zimě zmrzla. Proto se pěstuje v misce z pálené hlíny (klasický květináč naplněný rašelinou s drtí z cihel). Z jara se zapustí a zahrne rašelinou v rašeliništi. V říjnu je nutné ji vyjmout a dát do bytu nebo do teplého skleníku. Její krásné velké květy však za tu trochu práce stojí.
Primula x pruhoniciana je poměrně snadno dostupný a snadno pěstovatelný petrklíč, nenáročný, vysadíte-li jej do rašeliniště někde k okraji, aby nestál v největším mokru. Odmění se vám množstvím květů a roztomilým bochánkem růžic krátkých listů. Zálivka trochou ředěného tekutého hnojiva v sezóně podpoří kvetení i v dalším roce.
Primula juliae je dalším nenáročným petrklíčem, pokud má celý rok kořeny ve vlhkém substrátu.Nesmí přeschnout, jinak hyne. V rašeliništi nevyžaduje téměř žádnou péči, rozrůstá se do koberce, který brzy z jara rozkvétá množstvím lila fialových květů. Rostliny vysazené u okraje rašeliniště si samy najdou nejvhodnější vlhkost substrátu a tím směrem se rozrůstají.
Primula rosea patří do skupiny petrklíčů, které bez problémů rostou, mají-li své stálé vlhko po celý rok, zvláště pak na jaře. V přírodě roste v Himálajích i uprostřed potoků v bahně a na ostrůvcích z podmáčených drnů. Není tedy přímo rašeliništní druh. Ale hodí se sem. Je to mimořádně krásný druh prvosenky, která vykvétá brzy na jaře svítivými květy. Na dobrém stanovišti se v rašeliništi sama vysévá a přirůstá.
Fritillaria meleagris je půvabný řebčík, dorůstající výšky okolo 25 cm, jehož květy jsou od růžovofialové až po bílou zajímavě kostkované. Je to jedna z cibulovin, které rády rostou na stálé vlhké rašelinné bažince, která přes léto nevyschne, ale není přemokřená. Občasné přihnojení podpoří jeho kvetení. Druh se dá poměrně snadno sehnat, neboť je i komerčně množen.
|