Na skalce v Bořanovicích

Postavit pěknou skalku, to je někdy umění.
Pěstovat skalničky, to je někdy alchymie.

To si myslí známý zkušený skalničkář Ota Vlasák z Bořanovic. Když jsem mu před nedávnem řekl, že chci napsat o jeho skalce a o něm, málem jsem po čtyřiceti letech přišel o kamaráda. Ota nemá rád, když o něm někdo příliš mluví, natož píše.
A já chtěl udělat právě to.

Nyní si dovolím odbočit: Toto byl úvod k reportáži napsané na jaře 2015. Jenže Ota už mezi námi od 23.11.2015 není. Zemřel a zůstala po něm krásná zahrada a tato reportáž na webu. Byl u ní upraven závěr ohledně pěstování nových rostlin a návštěv v zahradě. Ota už nic nevypěstuje.

Jeho skalce je téměř čtyřicet let a vznikla zajímavým způsobem. Podél poměrně plochého pozemku v Bořanovicích, na kterém Ota s rodinou stavěl nový dům, vede rušná silnice na Mělník. Také tu byl problém, co s množstvím jílovité zeminy vykopané z budoucích sklepních prostor domu. Otu napadlo, že nejlépe vyřeší oba problémy tím, že zeminu nechá vykopat a navézt k hranici pozemku a plotu podél silnice tak, že na pozemku vznikne val k silnici a svah obrácený k domu. Odcloní tím nejen zvuk, ale protože ještě před stavbou se již trochu zajímal o skalky a skalničkaření (učitelem mu byl známý Dušan Pangrác), bylo jasné, k čemu svah poslouží.
Mimochodem, díky tomuto svahu stojíte dnes v zahradě a v podstatě neslyšíte kolem jedoucí auta. A už vůbec je nevidíte. To vše bez příšerných betonových protihlukových stěn, jaké se dnes staví podél domů a zahrad!

Ota Vlasák navázal na nový způsob stavby skalek, propagovaný v sedmdesátých letech (již minulého století) Josefem Haldou ze Sedloňova. Haldův styl, zcela oprávněně, umožňoval pěstovat nové, náročnější skalničky, než bylo běžné doposud. Skalky v minulosti byly spíše hromadou kamení, rozházeného na zahradě.

Nový styl se vyznačoval kladením kamenů k sobě tak, aby spolu vázala vrstevnatost a tvar kamenů. Několik nejpěknějších velkých kamenů vytvoří čelo skalky a za ním, v ustupujícím a snižujícím se tvaru, jsou kladeny ve vrstvách další kameny tak, až skalka zmizí plynule do okolního terénu. Za čelem kamene lze použít již menší až malé kameny. Proto do zahrady stačí navézt jen pár větších a spoustu drobnějších. Měly by být podle možností různě veliké, ale vždy všechny ze stejného druhu horniny. Jsou sestavovány k sobě tak, aby vytvářely jednotlivé bloky skalky. Vzniklému útvaru se vžilo říkat, nevím proč, „babka“. Spáry mezi kameny jsou vyplněny substrátem. Spáry by měly být různě široké a vyhovují především čistě skalním druhům rostlin. Svislé spáry mezi kameny je dobré vyplnit například netřesky, nebo plochými bochánkovitě rostoucími suchomilnými druhy rostlin.Tím se plocha dvou kamenů scelí jakoby v jeden obrovský.
Na plochu okolo babek je nasypána asi 20 - 30 cm vrstva pouze hrubé až jemné suti. Nejlepší je suť získaná roztlučením stejného druhu kamene. Vznikne tak směs s různou frakcí štěrku. V této suti pak může růst 70% druhů skalniček.

Právě tento styl skalek realizoval Ota Vlasák spolu s několika kamarády, především pak s Vojtou Holubcem, také na výstavišti Klubu skalničkářů v Praze na Moráni (u Faustova domu). Postavili zde před třiceti lety nadčasové nové skalky, jejichž většinu lze na výstavišti vidět dodnes. Ota řadu let dělal předsedu výstavní komise pražského klubu a má mimo jiné obrovské zásluhy na obdivovaných výstavách klubu.


Ale vraťme se ke skalce Oty Vlasáka. Navezený svah v rodině nazývali „Jílkovo pohoří“ - shodou okolností podle jména bagristy, co jílovitý svah navršil. Po vybagrování této směsi jílu a kamení ze základů domu, byl svah zvlněním upraven do určitých tvarů. Pak byl pokryt vrstvou běžné ornice, která sem byla navezena i kvůli trávníkům. Ovšem na skalku šla s přimícháním značného množství štěrku a hrubého betonářského písku. To aby rostlinám rychle odtékala voda, která se nemůže do jílu vsakovat. Rostliny by uhnívaly. Do urovnaného terénu pak Ota osazoval kameny sestavené do již zmíněných „babek“ a seskupení. Výsledek své práce umí vidět dopředu. Vůbec k tomu nepotřebuje projekty a zahradní architekty (za velké peníze). Na rozdíl od většiny z nich, Ota zastává názor, že skalka se nestaví na efekt, ale s láskou pro rostliny a hlavně, člověk ji má znát od základů, postavit si ji od základů a osazovat ji od základů. Jen tak pak skalničkář dokáže pěstovat rostliny, které by zahradníkům, dělajícím úpravy zahrad okolo novostaveb, vůbec nerostly. Je třeba cítit s kamenem a rostlinami. Skalka nemůže být jen efektní dekorace v zahradě. I když právě zde v Bořanovicích je to pohled překrásný.
(Oto promiň, pár oslavných slov jsem prostě napsat musel.)

Horní hrana svahu nad rozsáhlou skalkou je osázena různými, jen stálezelenými vyššími jehličnany tak, aby vytvořily pěkné nepravidelné pozadí skalky, odclonily ještě více hluk silnice a jejich kořeny zpevnily hranu svahu. Ota je zásadním odpůrcem listnatých dřevin u skalky. Nemusí tak každoročně sbírat listí mezi kameny a hlavně z rostlin. Skalničky opravdu nemají rády zahnívající listí na sobě. V místě skalky by neměly listnáče být, ač je mnoho krásných a svádí to je do skalek vysazovat. Stejně tak Ota udělal velmi pečlivý výběr jehličin přímo do skalky, protože i jehlice z těchto dřevin se nepříjemně čistí z drobných skalniček. Této selekce dřevin nikdy nelitoval. Zvláště na podzim, kdy všichni sousedé jen hrabali a hrabali listí.

Skalka, o ploše přibližně 250 metrů čtverečních, je z hrubozrnné liberecké žuly, která je hezky, ale nevtíravě barevná. Strukturu kamenů ukazuje snímek spolu s růžovou mařinkou na vrcholku (Asperula syntenisii).
Některé z balvanů, přivezených ze severu Čech, musely být dost složitě transportovány do zahrady. Právě těchto několik kamenů však umožnilo vytvořit čelní plochy „babek“. Ota byl dříč a ruce měl jak lopaty. Jeho předností bylo, že nedělal s ničím žádné drahoty. Zastával názor - buď to jde, nebo to nejde. Pak to buď udělám, nebo se na to vykašlu.


Nutno přiznat, že rostlin má Ota ve skalce požehnaně. Většinu si sám namnožil, další získal od stejně potrefených přátel, něco si i koupil. Mnohé rostliny na skalce jsou staré jako skalka sama. Mohutné exempláře některých druhů se jen tak nevidí. Skalku postupně rozšiřoval, co mu dovolila vyhrazená část zahrady. Poloha skalky naprosto neodpovídá všem teoriím o stavbě skalek. Svah je orientován na jihozápad. Tedy přímo na odpolední a podvečerní slunce. Příručky říkají pravý opak a mají v podstatě pravdu. Ale když si nemůžete vybrat pozemek … V létě je na rozpálených kamenech až 50 stupňů a tomu musí odpovídat i složení druhů rostlin mezi kameny. Naprosto se sem nehodí do spár polštářově rostoucí druhy, rozrůstající se přes velké kameny. Uhoří na nich, pokud nejsou alespoň trochu něčím či nějak přistíněny. Naštěstí je hodně druhů, kterým se to naopak líbí. Například tu s radostí roste v širší spáře americká Townsendia hookeri s kopretinovým, téměř bezlodyžným květem.
Pravidlem pro skalničkáře je: Než rostlinu trápit, tak ji raději nepěstuji. Beztak nemohu pěstovat vše, co u nás na skalkách a ve světě na horách roste. Samozřejmě, zkusit to mohu, experimentovat mohu, ale když to nejde … Touto filozofií se u nás řídí velké množství zkušených skalničkářů. Obvykle si na to přijde každý sám. Tak jako Ota, který by leccos rád pěstoval, ale prostě mu to „nešlo“. Mimochodem i jeho skalka prošla řadou změn, protože na poprvé se ne všechno povede. Není ostudou, když skalku přetváříte průběžně podle nových poznatků jak o rostlinách, tak o stavbě skalek.

V části skryté vzadu za skalkou měl množárnu rostlin. Bez stínovek by se tu neobešel, neboť je otočena přímo na jih. Inu, jinde ji nešlo postavit. Druhy, které se mu nedařilo pěstovat ve skalce, nebo si je netroufal vysadit do volné půdy, pěstujoval právě zde, v kontejnerech. V těch se rostliny snadněji přemisťují na vhodnější místa, než zasazené ve skalce. Navíc tak měl po ruce vhodné exponáty, obvykle novinky, na výstavy skalniček. Množil rostliny, které jsou zajímavé či pěkné. Ota byl především experimentátor. Nemnožil tisíce druhů jako někteří jiní. Zajímal se především o nové druhy, jejichž semena přivážejí různé expedice ze světových hor i stepí. Stejně tak experimentoval s rostlinami, které špatně rostou a on zkoušel, proč. Samozřejmě, že pěkné druhy dál množil, o méně pěkné se již dál nezajímal.

Dnes již nelze přijímat návštěvy v zahradě. Nelze to mít rodině za zlé. I proto jsem se vám pokusil přiblížit jeho skalku alespoň takto, virtuálně.


Občas zájemcům předváděl, jak pracovat s kameny. Na snímku například ukazuje způsob jejich usazování do kamenného koryta a způsob osázení vhodnými druhy rostlin. Snímek je z předváděcí akce v zahradnictví Holzbecher v Lelekovicích u Brna.


Podívejme se pro inspiraci na další části skalky, jak je udělaná a osázená.