Tuto otázku, nám položil jeden z prvních pravidelných čtenářů internetových Skalniček (ale nepřál si být jmenován).
Pravda, pojem je to často používaný, méně často vysvětlovaný.
Klasická drenáž pod rostlinou je celkem jasná a běžně užívaná - je to určitá vrstva štěrku, písku či kamenů, která nedovolí vodě,
aby dlouho stála u kořenů rostliny například po dešti. Brání uhnívání kořínků a umožňuje, aby k nim mohl kyslík. Známe ji také
z květináčových kultur, ale také z polí a luk.
Povrchová drenáž má obdobnou funkci, s tím rozdílem, že brání vodě, aby jakkoliv zůstávala stát u krčku rostliny,
a to i během deště či tání sněhu. Pravé skalničky rostou obvykle v sutích či spárách skal. Nesnesou aby byly jakkoliv podmáčené. Voda musí rychle pryč od rostlin, kterým většinou k životu bohatě stačí jemné vlhko vsáklé vody do hloubky, kde obvykle rostliny mívají jemnou síť hluboko rozvětvených kořínků nebo kůlovitý kořen. Právě ten bývá nejcitlivější na mokro kolem sebe. Například známé americké prérijní a suťovištní rostliny - lewisie - musí mít kolem svého krčku řepovitého kořene v podstatě sucho. Stejně tak alpské lysé skalní petrklíče, modroušci z Balkánu, většina skalních lomikamenů a podobně.
Výška povrchové drenáže musí být taková, jak daná rostlina potřebuje. Některé stačí pár milimetrů jemného štěrku, jiná potřebuje mocnost až 5 cm i více. Tato suť (štěrk) na povrchu skalky, záhonu nebo květináče plní ještě další důležité funkce. Brání v rychlém zamrzání půdy v zimě a v létě brání přehřívání půdy. Zároveň nedovolí, aby se zemina spékala a vytvářela krusty a aby totálně vysychala. Udrží pod sebou optimální vlhkost, má-li optimální mocnost. Zkrátka - je vhodná pro většinu skutečných skalniček. Navíc plní ještě estetickou úlohu, zvláště, máte-li ji vytvořenou z množství drobounkých kamínků vysbíraných na okraji skal či lomu, pěkně omšelých, opršených. Jemný štěrk z čerstvého lomového kamene je obvykle moc surový, ostrohranný (někdy i zraňuje krčky rostlin!) a trvá mu, než získá patinu. Funkci samozřejmě plní, nikoliv však estetickou.
A jak tedy stanovit vhodnou výšku povrchové drenáže k dané rostlině? Inu je dobré o kytičce něco vědět. Jaký má kořenový systém, odkud pochází, jaké klima je v její domovině atp. Obecně platí, že kytičky z prérií a polopouští světa, vypečených oblastí střední Asie, ale také z Austrálie, či Afriky vám za povrchovou drenáž poděkují. Obdobně však i pravé alpínky z evropských a dalších hor světa. Univerzální výškou povrchové drenáže na skalce jsou dva až tři centimetry.
Rostlinu je třeba sázet tak, aby krček rostliny nebo místo, kde začínají báze listů či květů bylo v horní úrovni štěrku, nebo mírně pod ní. Pozor u mělce kořenících druhů, tam leckdy stačí skutečně půl centimetru jemného štěrku.
Neosvědčilo se dělat povrchovou drenáž z písku (ani hrubého) nebo z velmi jemného štěrku. Dochází zde k podpařování rostlin, navíc smysl odtoku vody je ta tam.
Kresba představuje využití obou typů drenáží v květináčové kultuře náročnějších skalniček.
Poměrně rozšířená a známá Lewisia cotyledon, která je nenáročnou rostlinou, dostane-li co potřebuje. Ze snímku je patrné, že má kolem sebe pěkně udělanou povrchovou drenáž z kamínků. Navíc není překrmená živinami, což ji sice odsouvá v bohatosti kvetení do pozadí, ale zajišťuje jí to dlouhý život (jako u člověka). Kdo si stěžuje, že ji nemůže udržet, že mu žloutne a uhnívá, měl by se inspirovat tímto snímkem venku vysazené rostliny přes deset let staré.
|