www.skalnicky.cz Zpět na úvodní stránku
 
Výstavy a akce
Zajímavé rostliny
Pro
začátečníky
Skalky pro inspiraci
Bude Vás zajímat...
Ze světa hor
Adresy pěstitelů
Informace o klubech


Za podzimními hořci do Sečuánu

a něco o jejich pěstování

Gentiana lawrencei

Tak jsem váhal, zda tento článek zařadit do rubriky Ze světa hor či do rubriky Zajímavé rostliny. Nakonec vyhrála tato druhá. Chci vás prostřednictvím snímků z přírody seznámit s nádherou dalších zajímavých podzimních hořců, tedy nejen těch, o kterých je na www.skalnicky.cz další článek.
Upřímně přiznávám, že hory v Sečuánu jsem ani nenavštívil, ani neviděl tu krásu květů v přírodě, ale přesto jsem je chtěl představit všem skalničkářům, nejen šťastlivcům, kteří snímky viděli na přednáškách Milana Halady a dalších cestovatelů v klubech. Exkluzivní snímky právě od Milana Halady, byly poskytnuty zcela nezištně. K napsání doprovodného textu mám své zkušenosti, odbornou literaturu a mnoho dalších informací jsem získal od přátel, účastníků českých expedičních výprav do Číny.
Již úvodní fotografie vám představuje, jaká krásná místa mohli vidět. Na úvodním snímku je porost hořců v podmáčené louce - Gentiana lawrencei.

Hořce, o nichž zde bude tentokrát povídání, patří botanicky do sekce Kudoa (Masamune) a ve Floře Číny je jich uvedeno 39 druhů (tento článek jich zdaleka tolik nepředstavuje). U nás se jimi zabýval podrobněji Josef Halda v publikaci „The Genus Gentiana“, která vyšla v roce 1996, bohužel jen v angličtině. V této skvělé publikaci autor rostliny rozdělil do více sekcí a podsekcí, neboť Flóra Číny tyto druhy taxonomicky nemá rozdělené a má je „hozeny do jednoho pytle“, ač se druhy v mnohém liší. Především stavbou listů, případně květů, stanovišti atd. Společného jmenovatele však mají – rostou výhradně v tibetsko-himálajské oblasti, především v té čínské.
Hory Min Shan Sechuan Nejsou to rostliny od ledovců himálajských velikánů. Ač většina snímků je z nadmořských výšek 3500 až 5000 metrů, ale z míst, kde hory mají ještě „lidské“ rozměry, jak ukazuje snímek oblasti Min Shan (vpravo). Je to však natolik vysoko, že pěstovat rostliny z takových výšek u nás v českých končinách není a nebude až tak snadné.
Přesto v našich zahradách již mnohé z nich pevně zakotvily, například Gentiana sino-ornata, G. veitchiorum, G. stipitata, G. georgei a další. Jiné si k nám cestu hledají, neboť v poslední době různé evropské i naše expedice přivezly dostatek semen k množení a k experimentům v kultuře. Zdá se, že dosti úspěšným experimentům, neboť nové druhy jsou vidět na výstavách, zvláště ve Velké Británii, ale už i u nás.

Hory u Heizi Shang Sechuan

Krásně to charakterizoval český skalničkář a badatel Ing. Vojtěch Holubec v jednom ze svých článků: „Na výstavách v Británii můžeme shlédnout plné mísy se stovkami natěsnaných květů. Jak však tyto rostliny vypadají v přírodě? Úplně jinak. Za prvé u nich nejsou zapíchané jmenovky, a to je největší katastrofa! Za druhé, mnoho z těch 39 druhů si je velmi podobných a navíc každý druh je často velmi variabilní. Tak je mnohdy těžké je vůbec určit a položit dělítko, kde končí jeden druh a začíná další.“ Autor projel hory Číny, Tibetu a Mongolska a tak ví, o čem píše. Při prohlížení následujících fotografií si možná laik řekne – vždyť jsou skoro všechny stejné...


Ale není to tak. Při nejmenším se vzájemně liší stavbou květu, růžic a délky lodyh. V neposlední řadě pak podle vlhkosti a substrátu stanoviště. Pro vaši lepší představu o prostředí, kde tyto hořce rostou, pár snímků krajiny vám to snad přiblíží, jako třeba zde hory v oblasti Heizi Shang. Vrcholy v pozadí mají hodně přes 6000 metrů, ale pod nimi, na kamenitých nízkostébelných chudých pastvinách jsou přesně ta místa, kde se hořce nalézají. V podstatě jsou to hořce luční. Málokdy se nacházejí v sutích či na skalách, kde jde spíš o zbloudilé jedince. Ale zanechme cestopisu. Více údajů o lokalitách bude u snímků.

Skalničkáře především zajímá, jak rostlina vypadá, ale i v čem pěstovat, kde pěstovat a jak případně množit tyto vzácnosti, když už je získáme. Pravdou je, že z neznalosti mnoho pěstiteli vypiplaných rostlin pak skončí v zahradách svůj život. Takže si povězme něco o jejich pěstování.

Stanoviště a pěstování

Abyste snadněji pochopili a zorientovali se v požadavcích jednotlivých druhů, je zde názorná (možná ne až tak přesná) amatérská kresba, jaké stanoviště zaujímají v přírodě a podle toho se i řídit v zahradě . V pořadí od vlhkomilných dole až po téměř suchomilné nahoře. Proto je možné suchomilnější druhy sázet ve skalce výše, třeba na skalkové širší římsy s rychlým odtokem přebytečné vody nebo do šikmého suťoviště a vlhkomilné druhy vysazovat na trochu vlhčí místa nebo lépe do hajní rašelino-humózní partie. Ovšem to, že jsou zde uváděny u mokřin či na mokrých loukách neznamená, že je dáte do dolíku. Louky i mokřiny mají na horách v podstatě průtočný charakter, nikdy (!) ne stojící vodu se zahnívajícím prostředím. Je třeba zdůraznit, že se většinou nejedná o druhy do úzkých spár skalek, protože tak nerostou ani v přírodě.


Schema poloh růstu hořců Většina zde popisovaných druhů (sekce Kudoa) roste ve vysokých polohách hor, okolo 4500 m i výše, proto potřebují především chladné, polostinné místo. Ovšem „s nebem nad hlavou“, tedy nikoliv pod keři a podobně. V horách jsou sice obvykle na plném slunci celý den, ale v dosti jiných teplotních režimech ve dne a v noci. Polední úpal u nás některé z nich spolehlivě zničí. Ideální je chladnější severovýchodní až východní pozice se sluncem do 11 hodin. Při velkém vedru je i tak vhodné rostliny krátkodobě přistínit. Důležité také je, že stanoviště nesmí zcela přeschnout, a to i u suchomilnějších druhů. Ovšem v zimě potřebují téměř všechny druhy sušeji nebo úplně sucho! Jsou zvyklé na to, že na horách je na podzim zasype vysoká vrstva sněhu, takže jsou tam v relativním suchu.
Naše zimy, kdy se střídá sníh, mráz, déšť, sníh ... způsobují, že většina těchto hořců uhnívá.
Při vysazování je na tento fakt třeba myslet. Zvláště u druhů Gentiana georgei, Gentiana szechenyi a Gentiana stipitata! V podstatě, když je umístíte tak, aby v zimě byly co nejvíce v suchu (svah s odtokem) a v létě jim udržíte zálivkou jemnou vlhkost, máte naději je udržet.


Min-Shan horcovy kopec Sechuan Následující snímek patrně bezejmenného kopce z oblasti Min Shan v Sečuánu, který dostal od Čechů přezdívku "Hořcový kopec", by vám mohl přiblížit prostředí, kde česká expedice našla velké množství různých druhů hořců. Od suchomilných (Gentiana veitchiorum, G. georgei) rostoucích nahoře na skalkách a v suti v trávě tam, kde má zvláštní kopec nenápadnou skalní "čepičku". Pak dolů po svahu rostou další druhy, například Gentiana hexaphylla, Gentiana tetraphylla, a dole v mokřinách vlhkomilné druhy Gentiana sino-ornata, Gentiana algida subsp. purdomii. Specifické klima je zde vytvořeno řídkými lesními porosty jehličnanů a rododendronů, střídajících se s nízkostébelnými travnatými svahy, vytvářejícími zápoj s nádhernými hořci. V létě a začátkem podzimu je zde obvykle teplota mezi 15 a 30 stupni, ale v noci nezřídka spadne i pod nulu, případně zde krátkodobě napadá i sníh. Navíc je tu v horách vysoká vzdušná vlhkost.

Takže stručně shrnuto: Tyto hořce chtějí světlé, chladné, v létě nevysychavé místo, s různým množstvím vody podle druhu a u nás ve střední Evropě musí být bez poledního a odpoledního úpalu, zvláště v létě. Většina z nich také vyžaduje kolem sebe místo, protože mnohé mají sice malé přezimující růžičky listů, ale během roku z nich vyrostou delší poléhavé květné lodyhy, které by mohly pokrýt okolo vysazené jiné rostliny. Z toho vyplývá, že to nejsou příliš vhodné rostliny do nyní popularizovaných spárových skalek.
A ještě jedna důležitá informace: tyto hořce doslova milují všichni plži, slimáci a další podobní. Obdobně, jako milují například zvonky nebo jahody. Jedinec je schopen za noc sežrat rostlinu až do srdíčka! Takže je dobré v širším okolí rostliny hořce nasypat návnady na tyto slizouny, případně je večer sbírat a likvidovat. Nestačí, že je rostlina ve štěrku či jiném hrubém materiálu, či vysoko na skalce. Tam všude si mizera doleze. Je to ověřená zkušenost.

Substrát vhodný pro tyto hořce pěstované v zahradě

Již u nás vyzkoušený: 1 díl drnovky (krtince – spíše humózní); 1 díl kvalitní ornice, 1 díl čistého vyzrálého kompostu, 1/2 dílu hrubšího říčního písku a 1 díl jemného štěrku. U druhů z vlhka přidat drnovku o jeden díl. U druhů ze sušších až suchých poloh (což je většina zde popisovaných) přidat 2 díly jemnějšího štěrku. Nepoužívejte pokud možno rašelinu. Téměř všechny musí mít kyselý substrát, proto ve vápencových oblastech u nás se jim moc dařit nebude. I když jim "kysele ustelete", zálivková vápenitá voda je stejně časem zlikviduje.

Jak se dají množit?

Množení mnoha z nich není až tak problematické, mají-li rostliny to své, co potřebují. Nejčastěji se množí ze semen přivezených expedicemi. Mnohá semena jsou už i v klubových výměnách. Při zimním výsevu (prosinec až leden), vzejde-li na jaře, je již začátkem června možné malé rostlinky pikýrovat. Ty pak musí přežít v chladu a stínu horké léto. Do podzimu zesílí a ty nejvitálnější už mohou v září do skalky nebo vřesoviště. Menší rostliny je lepší dopěstovat do jara. Během tří let jsou již rostliny dobře urostlé, že se dají i dělit jemným rozdělením či rozlámáním trsu a jeho kořenového balu. To je však riskantní, neboť se do kořenů může dostat infekce a celá rostlina zajde. Proto je lepší z rostliny odebrat řízky v podobě listové růžice s kouskem krčku. Pozor, i zde se může infekce dostat do rány matečné rostliny, proto je vhodné použít zásyp prachem z dřevěného uhlí, nebo nechat volně zaschnout před zálivkou a další manipulací okolo rostliny. Řízkuje se klasicky do říčního písku, ale lepší výsledky dosáhnete přimícháním zeolitu. Řízkujete-li v polovině až konci května, pak obvykle koncem června již růžice mají kořínky. V mnoha případech lze mladé rostlinky již v září sázet na své stanoviště v zahradě či skalce. Úspěšnost řízkování je 70 – 90 %. Zvládnout řízkování těchto hořců je důležité, abychom si mohli udržovat a zvyšovat počet rostlin do budoucna, neboť mnohé z nich u nás neudělají semena. Patrně jim chybí láska himálajského hmyzu.
Některé druhy, zvláště ty z delšími poléhavými lodyhami mívají tendenci i přihřížit, zvláště, když jim lehkým zasypáním pískem či jemnější rašelinou pomůžete. Zde je prostor pro experimenty, neboť tím se základní růžice listů a tím i mateřská rostlina nezničí.

Připravil © Martin Pilný 2013

Fotografie © Milan Halada 2012

Gentiana algida Sechuan

Gentiana algida Pall.

nepatří do sekce Kudoa ale do sekce Frigida. Přesto jej tu zařazuji, neboť roste se zde uváděnými hořci v podobných místech. Květ na snímku je již trochu "unavený" po chladné noci. Je to hořec zajímavý nejen obrovským areálem rozšíření v Asii - Sibiř, Turkestán, Korea, himálajské oblasti Bhutánu, Barmy, Číny a Mongolska, ale také v horách Japonska a dokonce v severozápadních oblastech severoamerického kontinentu. Protože byl popsán z tolika různých lokalit, má i množství synonym. Zajímavostí je, že druh roste téměř od hladiny moře až po pětitisícové výšky. Snímek pochází ze Sečuánu, z oblasti Yivu, z výšky okolo 4000 metrů.

Gentiana altorum Sechuan.jpg

Gentiana altorum H.Smith

patří mezi druhy, vyžadující sušší stanoviště, tedy především s rychlým odtokem vody. Má krátké poléhavé lodyhy s jednotlivými květy, otevírajícími se od srpna do září i déle. Hodně se podobá druhu Gentiana veitchiorum, ale habitem je ve všem drobnější, s kratšími květními korunami a barvou. V Číně roste na lokalitách oblastí Batang, Sikang a snímek je z oblasti Litang. Roste zde v nadmořských výškách od 4300 do 5000 metrů. Dobře roste ze semen, hůře snáší pikýrování. Na dobrém stanovišti je ale životaschopný i u nás. Patří k náročnějším na pěstování.

Gentiana coelestis2 Sechuan.jpg

Gentiana coelestis H.Smith

roste na alpinských slunných, lehce vlhčích loukách, jak ukazuje i snímek. Je často téměř bezlodyžný, nebo má jen krátké poléhavé lodyhy s jednotlivými světlemodrými květy, kvetoucími od srpna do října, někdy i do zámrazu. Je zde dobře vidět, že lodyhy jsou jen asi 5 cm dlouhé. Žádné dlouhé šlahouny jako u některých podobných druhů. Je tedy drobnička. Asi by u nás dobře rostl mezi trsíky alpské trávy Carex firma. Ale není to vyzkoušené, jde o teorii. Zatím. Dobře roste ze semen, bohužel hůře snáší pikýrování. Na dobrém stanovišti je následně životaschopný. Patří k druhům náročnějším na pěstování. Má širší areál výskytu v Sečuánu a v severozápadním Jünnanu, kde roste v nadmořských výškách od 3900 do 5000 metrů. Snímek je z oblasti DaXue Shan.

Gentiana georgei1 Sechuan.jpg

Gentiana georgei Diels

je podobný klenot jako všem dobře známé hořce z evropských hor (Gentiana acaulis, G.clusii, G.occidentalis a další). Květy nemá velké, jen asi 3 cm dlouhé, ale krásně formované a sytá modrá barva má růžový nádech. Správně barevně nafotografovat květ je náročné. Má poměrně dlouhé listy - až 10 cm, ale přitisklé k zemi. Takže pravá skalnička. Již snímek, z oblasti Min Shan, ukazuje, jaká poloha mu nejvíce vyhovuje. Prudký kamenitý svah, případně strmá kamenitá louka s rychlým odtokem vody. Proto patří ke skupině poměrně suchomilných druhů. Je dost pěstován v Anglii, díky anglickým expedicím do severozápadních oblastí čínských hor. U nás v kultuře je krátce, snad jen posledních 10 let, ač tento hořec je známý již od roku 1912, kdy byl botanicky popsán.

Gentiana georgei2 Sechuan.jpg

Gentiana georgei
se k nám do kultury nedávno dostal i díky semenům přivezeným českými expedicemi a poměrně rychle se rozšířil mezi zkušenými pěstiteli. Bohužel jeho další množení v zahradě nelze dělat ze semen, které v kultuře u nás nedělá, patrně mu zde chybí opylovač. Množit jde ale z opatrně odebraných řízků a oddělků odebíraných koncem května. Snad proto se jeho masového rozšíření zatím asi nedočkáme. Je velmi náročný na pěstování, neboť má tendenci po deštích uhnívat. Potřebuje hodně štěrku v substrátu! Proto suchá, dobře drenážovaná chladná poloha je pro něj nejlepší. Je to jeden z mála podzimních hořců, který lze sázet i do spárových skalek nebo šikmých suťovišť, neboť taková poloha mu v zahradě nejvíce vyhovuje.Vykvétá koncem srpna či spíše začátkem září a kvete asi měsíc.

Josef Halda ve své monografii jej vydává jako synonymum k druhu Gentiana szechenyi, ale je to věc, o které se v odborných kruzích stále diskutuje.

Gentiana georgei f alba3 Sechuan.jpg

Gentiana georgei - bílá forma

dokáže srdce skalničkáře rozbušit jak krásná dívka. Inu té modři je všude kolem dost, takže objev bílého jedince je vždy událost. Snímek dokazuje, že i zde existují albíni mezi množstvím modrých jedinců. Jejich životnost je nevyzpytatelná a v kultuře patrně nejsou, leda by se objevil některý z nich ve výsevech. Jinak by to znamenalo rostlinu přivézt z přírody a dál řízkovat. A to je z hlediska ochrany přírody závažný problém.

Gentiana helophylla Sechuan

Gentiana helophila subsp. dolichocalyx (T.N.Ho) Halda stat.nov.

je druh rostoucí na úpatí alpinských vlhkých svahů a na horských mokřinách v Sečuánu a v Jünnanu, a to ve výškách od 3300 do 5000 metrů. Snímek je z oblasti Litang, nad zdejším klášterem. Na rozdíl od základního druhu Gentiana helophila subsp. helophila má subspécie dolichocalix vše mnohem větší. Květy, listy i délku listových lodyh. Ty jsou vždy jednokvěté. Ze snímku není tak patrné jejich tmavé purpurově fialové pruhování, vyplněné mezi ním žlutozeleným odstínem na bocích kalichu květu. Jeho modř je nádherně zářivá. O pěstování tohoto druhu i subspécií mi není nic známo a nevím, zda je v kultuře u nás. V horách kvete od srpna do října, často do zámrazu.

Gentiana hexaphylla Sechuan

Gentiana hexaphylla Maxim.

je další z hořců na výše zmíněném "hořcovém kopci" v oblasti Min Shan. Má ovšem mnohem větší rozšíření. Nejen zde, v západním Sečuánu, ale také v sz Jünnanu a jv Tibetu, kde roste na himálajských svazích ve výškách od 3500 do téměř 5000 metrů. Rostlina si libuje na vlhkých osluněných místech svahů, v humóznější půdě, lze-li tak nazvat alpínské nízkostébelné louky hor. Má krátké výběžky s jednokvětými lodyhami. Květy jsou světlemodré s tmavým žilkováním a nepříliš se rozvírají. Hořec byl objeven a popsán již v roce 1894, ale do kultury v Anglii se dostal až v roce 1914, díky Reginaldu Farrerovi. V zahradách zkušenějších pěstitelů se dobře zabydlují, ale je třeba jim dát jen trochu vláhy a živin, aby se příliš nevytahovaly květní lodyhy do délky.Pak připomínají známé hořce podzimu Gentiana sino-ornata. I tak jsou zajímavé a hezké, zvláště, když kvetou od srpna, často až do října. Stačí jen odštipovat odkvetlé květy. Pro svoji proměnlivost a areály výskytu má mnoho subspécií a variet. Pro zajímavost: čínské pojmenování údajně znamená v překladu Dračí žluč šestilistá. Alespoň se to tak uvádí.

Gentiana lawrencei Sechuan

Gentiana lawrencei Burkill

je oblíbený a žádaný hořec. Pěstuje se velmi dlouho. Do kultury byl přivezen již po objevení nedaleko sibiřského jezera Bajkal. Objevil ho zde botanik Burkill v roce 1905. V roce 1914 přivezl Reginald Farrer semena téhož druhu z oblasti západního Gansu. Věnoval je do botanické zahrady v Edinburgu, kde prvně hořec vykvetl v roce 1916. Byl považován za nový druh, proto v roce 1918 byl popsán jako Gentiana farreri Balf. (jméno dostal na počest zabitého R. Farrera). Dlouhá léta byly oba hořce popisovány a opisovány botaniky jako dva samostatné druhy. Historie o tom by to byla ještě dlouhá.
V nepříliš dávné době zjistili znalci, že je to špatně. Podle pravidel botanické priority byl uznán první nález Burkillem a dostal jméno Gentiana lawrencei. Ze jména Gentiana farreri Balf. se stalo synonymum, bohužel stále často používané. Proto když se někde setkáte s "farerákem", vězte, že jde o druh Gentiana lawrencei. Ovšem můžete mít také jeho varietu G. lawrencei var. farreri, kterou mnozí píší právě jen jako G. farreri.

Gentiana lawrencei Sechuan

Gentiana lawrencei
má moc pěkné světlemodré až tyrkysové vybarvení květů vykvétajících po jednom na poléhavých lodyhách olistěných dlouhými čárkovitými listy, které v přírodě snadno splynou s okolní trávou. Roste v mokřinách blízko potoků či v různých "čvachtavých" vlhkých prohlubních. Z toho by vyplývalo, že u nás bude chtít do téhož prostředí, ale naše klima způsobí, že uhnívá. Mnoho pěstitelů jej má proto v květináčích, umístěných především na zimu ve studených sklenících. Sází je do substrátu z hrabanky, písku a štěrku. Se zálivkou se to nesmí přehánět, byť stálá vlhkost je podmínkou! Ve volné půdě je mu lépe v hrabance s drcenou kůrou a štěrkem. Při delších deštích a hlavně na zimu je lepší ho shora krýt, byť je mrazuvzdorný. I tak se stává, že uhnije. Proto je dobré si jej namnožit, aby byly další rostliny na pokusy s různými místy ve vaší zahradě. Mimo množení ze semen je dobré opatrné oddělení malých růžic, které mají vlastní kořínky. Dělá se to v květnu. Klasické řízkování výhonů není příliš úspěšné.

Gentiana lawrencei Sechuan

Gentiana lawrencei v bílé formě
potvrzuje, že albíni u této skupiny hořců existují a lze je vzácně nalézat spolu s modrými.
Všechny snímky hořce G. lawrencei na těchto třech snímcích jsou z oblasti Min Shan. Ovšem druh roste na mnoha dalších lokalitách, nejen zde v Sečuánu. Má velký areál rozšíření, tedy v již uvedené oblasti na jih od Bajkalu k hranicím Tibetu, pak také v oblasti západního Gansu a severozápadního Jünnanu. Většinou ve výškách 3500 až 4700 metrů na osluněných místech. Kvete od konce srpna do října.
I v zahradě potřebuje světlé místo, ale bez přímého slunce. Co pěstitel, to jiný názor na udržení tohoto hořce v zahradě. Takže i vy můžete mít prostor na pokusy. Jenom tak mít více rostlin, že?

Gentiana purdomii Sechuan.jpg

Gentiana purdomii Marq.

je velmi zajímavá a dosti odlišná subspecie. Snímek je z lokality Min Shan, kde na "hořcovém kopci" byl tento jedinec ve vlhké proláklině tak, že kořeny měl dost v mokru, ale krček již nad drnem v sušším prostředí.
Pěstitelské zkušenosti s rostlinami od druhu Gentiana algida jsou rozdílné. Co pěstitel to jiný názor a jiné zkušenosti. Obvykle ale dobré, mají-li rostliny chladné, vlhké místo, ale s dobrým odtokem vody, aby neuhnívaly. Druh totiž roste nejen v tajze a tundrách, ale také na vysokohorských vlhkých kamenitých svazích v travách. Přesto je v kultuře vzácný. Mimochodem, kvete obvykle v hlávkách více květů, někdy těsně u země, jindy na lodyze dlouhé až 20 cm. Je to odvislé od polohy a úživnosti okolí. Kveten od začátku srpna do září, i déle.

Gentiana stipitata subsp. tizuensis

Gentiana stipitata subsp. stipitata Edgev

se zvolna u nás šíří ze semen přivážených expedicemi. V zahradách totiž dost dobře prospívá, má-li "to své". O tom až dále. Druh pochází z himálajské oblasti Nepálu, Tibetu a Indie, kde roste na vlhkých kamenitých stráních a na morénách v alpínském pásmu od 3500 do 5000 metrů nad mořem. Snímek je z lokality Litang blízko tibetských hranic. Mimochodem - vyrůstá zde přímo z lejna jaka.
Jde o velmi variabilní druh z hlediska barvy květů. Mimo jiné i proto má subspécii. Základní druh je světlemodrý s nádechem do růžova a purpurovými proužky, ovšem může být bělavý (jako na snímku) s nádechem do fialové... Květ je poměrně krátký, 2 - 3 cm dlouhý, s krásným žilkování uvnitř bílého jícnu. I velikost listů je tento druh variabilní. Proto jeho přesné určení není snadnou záležitostí.

Gentiana stipitata

Gentiana stipitata subsp. stipitata
na snímku potvrzuje barevnou variabilitu druhu. Tento téměř bílý jedinec s růžovým nádechem byl vyfotografován na lokalitě u městečka Maniganggo. Také na tomto snímku vyrůstá přímo z lejna jaka.
Druh patří mezi asijské hořce, s nimiž v kultuře nejsou větší problémy. Roste v sušších polohách (viz kresba) . Pro zdárné pěstování stačí, aby měl dostatečný odtok přebytečné vody při deštích a oblevách. Horké léto v našem evropském klimatu přečkává bez potíží. Horší je to v zimě. Starší trsy často uhnívají. Potřebuje chladnější, humózní, velmi dobře (!) drenážované místo, pokud možno jen s dopoledním sluncem. "Když mu přidáte to lejno jaka, bude vám vděčný..." Kvete od září do zámrazu.

Gentiana stipitata subsp. elegantissima

Gentiana stipitata subsp. tizuensis (Franch.) T.N. Ho
je perspektivní subspécií, která se u nás bude šířit, protože je již vyzkoušena v kultuře. Oproti základnímu druhu se subspécie tizuensis snadno pozná od ostatních, neboť je typická pouhými čtyřmi velkými plátky a čtyřmi malými ušty. V barvě je také velmi variabilní, od růžové přes fialovou až modrou.
Gentiana stipitata všeobecně se dá nejlépe množit jen ze semen od expedic, neboť zatím u nás semena dělá minimálně, spíš nedělá. Lze však množit řízkováním odebíráním růžic na přelomu května a června. Nejlépe růžic bez náznaku, že by tvořily poupě. Ty, které v řízkovnici nasadí poupata, obvykle nezakoření. Důležité je uhlídat zalévací režim tak, aby řízky neuhnily či naopak neuschly. V tom je množení jak ze semen, tak u semenáčků či řízků největší problém. Takže nic pro začátečníky.
Snímek je z lokality nad Litangem, z nadmořské výšky 4800 metrů.

Gentiana striata

Gentiana striata Maxim.

Pozor, to nejsou tmavomodré květy, patřící druhu G.veitchiorum, ale světlý drobeček mezi nimi. Druh je obvykle světle žlutozelený, či spíše slámově žlutý. Má výrazné široké hnědo purpurové proužkování. Druh roste poměrně nízko, od cca 2700 do 3500 metrů nad mořem, v horách Jünnanu a zde v Sečuánu. Rostlina na snímku, z lokality Min Shan, je nezvykle malá. Běžně dělá poměrně dlouhé olistěné lodyhy s jedním i dvěma až 10 cm dlouhými květy. Lodyhy se plazí při zemi, prorůstají mezi trávou a tak nejsou téměř v alpinských lukách vidět. Kvete od července, často až do října.
Je to hezký hořec, ale bohužel dvouletý. Znamená to ohlídat semena, pokud je vůbec udělá. Zaschlé květy na semenících mají při větším podzimním vlhku tendenci zahnívat, plesnivět a znehodnotit semena. To se michodem stává u většiny zde uváděných podzimních hořců.

Gentiana szechenyi

Gentiana szechenyi Kanitz.

Botanicky byl popsán již v roce 1891 a zabydluje se dnes i v našich skalkách. Je velmi variabilní v barvě květů. Od téměř bílé, přes světle modrou, narůžovělou, lila fialovou... Vždy však s výraznými tmavě modrými až purpurovými pruhy a zeleným tečkováním. Jsou obrovské, až 6 cm dlouhé. Na krátké lodyze s kopinatými tmavě zelenými listy je zásadně jen jeden květ. Na zimu, podobně jako u druhu Gentiana sino-ornata, lodyhy zavadnou, zežloutnou a zůstane jen malinká centrální růžice.
Roste v himálajsko-tibetských pohořích v Číně, v oblastech Qinghai, Sečuánu, Jünnanu, Gansu a v jihovýchodním Tibetu. Vždy ve vysokých nadmořských výškách od 3000 do 4900 m. Nalézat jej tady lze leckde, nejčastěji však na kamenitých nízkostébelných loukách, na velmi suchých stanovištích.

Gentiana szechenyi

Gentiana szechenyi
není až tak snadný při pěstování. Jak můžete vidět na úvodní kresbě, roste ze všech zde uváděných hořců na nejsušších stanovištích, s okamžitým odtokem vody. Proto u nás na špatně odvodněném, tedy málo drenážovaném místě snadno a rychle uhnije. Neštěstím pro něj je střídavé zimní tání, sněžení, mráz a zase tání. A také letní vedro či sluneční úpal. Neznamená to, že jej necháte uschnout. V pozdním letním večeru, po horkém dnu, se mu líbí lehké zarosení rozprašovačem na listy. Na rozdíl od mnoha zde uvedených druhů snáší vápník, takže jej u nás můžete pěstovat i ve vápencových oblastech. Množit jde nejlépe ze semen, nebo řízky z růžic s kouskem krčku, které jsou bez náznaku poupat. Řízkuje se koncem května a ne vždy úspěšně. Kvete od srpna do listopadu nebo do zámrazu.

Hory a Gentiana szechenyi

Abyste si odpočinuli od samých květů hořců, přinášíme snímek jedné z lokalit, kde v obrovském množství roste Gentiana szechenyi. Je to v horách Heizi Shang, směrem z města Litang k tibetským hranicím. Nadmořská výška tu na alpinských nízkostébelných loukách s těmito půvabnými hořci často dosahuje téměř 5000 metrů. Hořec tu vyhledává suché suťové, málo zatravněné louky.
V zahradě na skalce chce vysadit do hodně štěrkovité půdy s přidáním více humusu. Především pak na místo jen s dopoledním sluncem, nejlépe směrované na sever až severovýchod. Vyžaduje totiž chladnou partii v suťovišti nebo v širší spáře mezi kameny. V zimě potřebuje hodně sucho! Jinak uhnije. Čím strmější plocha, kde je vysazen, tím lépe, aby vlhkost mizela rychle pryč. A tak jej mnozí kryjí tabulkou plexiskla a podobně. Obvykle starší trsy beztak uhnívají.

Gentiana tetraphylla

Gentiana tetraphylla Kusnez.

Pochází z oblastí hor Sečuánu, mimo jiné roste právě na "hořcové hoře"(viz výše). Roste v nadmořských výškách 3200 až téměř 5000 metrů na kamenitých pastvinách a na skalních římsách. Jsou to sušší polohy, proto totéž vyžaduje ve skalce. Ze středových růžic vyrůstají nepříliš dlouhé olistěné lodyhy, na jejichž konci je vždy jen jeden květ. Ten je nádherně velký, zářivě tmavomodrý se světle zeleným až bělavým pruhováním.
Druh je velmi blízký příbuzný hořci Gentiana hexaphylla a vyžaduje v podstatě podobné podmínky. Rostlina si libuje na mírně vlhkých osluněných místech svahů, v humóznější půdě, lze-li tak nazvat alpínské nízkostébelné louky.

Gentiana tetraphylla

Gentiana tetraphylla
roste jak v blízkosti mokrých luk, tak na vyvýšeninách drnů, kde je suššeji. V kultuře zatím moc rozšířeným hořcem není. Nejen proto, že semen je poskrovnu, takže následně není ani z čeho řízkovat, ale nejsou s ním ani větší zkušenosti. Patrně bude vyžadovat sice drenážované, ale stále vlhké chladné stanoviště s humóznějším substrátem.. V Anglii zvládají jeho pěstování jen v mísách ve studených sklenících a ještě jen zkušení pěstitelé. Proto zde bývá na výstavách jen ojediněle. Kvete, jako většina těchto sečuánských hořců, od srpna do listopadu, případně až do zámrazu.

Gentiana tongolensis

Gentiana tongolensis Franch.

V záplavě modrých květů je náhle krémově žlutý hořec skutečným exotem. Pochází jen z oblastí hor Sečuánu, kde roste v nadmořských výškách 3200 až 4500 metrů na kamenitých vysokohorských pastvinách, v suťovištích a na skalních římsách. Vytváří takovéto nízké trsíky malých růžic, z nichž vyrážejí krátké, i vícekvěté lodyhy. Milé květy jsou 2,5 cm dlouhé. Bohužel se jedná o jednoletý hořec, kvetoucí od června do září. Byl by ideální do našich letních skalek, a to i spárových, jak je zřejmé ze snímku. Stačilo by na podzim nasypat semínka přímo do širších spár. Jen kdyby byla semena. Snad se také dočkáme. Zatím s ním nejsou žádné zkušenosti. Nebo jej snad někdo pěstuje? Ozve se?

Gentiana veitchiorum

Gentiana veitchiorum Hemsley

Jde o klenot hor i skalek. Úžasná modř obrovských, až 5 cm dlouhých, květů nelze přehlédnout. Vykvétají jednotlivě na poléhavých lodyhách s čárkovitými listy. Lodyhy vyrůstají z růžic s poměrně velkými širšími listy. Tím se podstatně liší od ostatních podobných druhů. Protože lodyhy leží při zemi a vystupují vzhůru jen květy, je to na horských loukách velmi působivá podívaná.
Druh má velký areál rozšíření: v subalpinských a alpinských oblastech hor v Bhutánu, Barmě, Sečuánu, Tibetu, Nepálu a Jünnanu. Jsou i nálezy v indickém Uttar Pradeshi. Díky tomu je nesmírně variabilní. Snadno se pozná sice podle vybarvení, tvaru a velikosti květů, ale jinak může mít různě velké a dlouhé listy jak v růžicích tak na lodyhách. Přesto znalec jej pozná na první pohled.
Roste na svazích vysokohorských luk v nadmořských výškách od 3300 do přibližně 5100 metrů.

Gentiana veitchiorum

Gentiana veitchiorum
má raději sušší stanoviště ve skalce, nejlépe v suťovišti s trochou humusu a písku navíc. Neměl by přeschnout. Navíc lehký polostín či jen dopolední slunce je zapotřebí. Jde přeci jen o vysokohorskou rostlinu, zvyklou na chladnější klima než naše letní úpaly. Kvete od srpna do října i déle.
Patří k již vyzkoušeným druhům v zahradách. Je poměrně snadný k pěstování, ovšem pokud jej nevysadíte do rašeliny, kde obvykle uhnije. Lidé si jej pletou s druhem Gentiana sino-ornata.Ten opravdu potřebuje stálé mokro.

Gentiana veitchiorum

Gentiana veitchiorum - bílá forma
svědčí o zmíněné variabilitě druhu. Jako v mnoha jiných případech to potvrzuje, že podzimní hořce z této asijské oblasti mají mezi sebou albíny.

Josef Halda ve své monografii o hořcích uvádí, že hořec byl pojmenován po panu Messrs Veitchovi, anglickém zahradníkovi, který tento druh historicky prvně vypěstoval v zahradě ze semen, přivezených expedicí pana Wilsona z jihozápaních hor Číny. Byl v té době ještě bezejmennou rostlinou, tedy Gentiana sp.

Gentiana sp.

Gentiana sp.

A na závěr jsem zařadil zatím neurčený hezký hořec, vyfotografovaný na travnatém svahu v Sečuánu, nedaleko městečka Maniganggo. Vypadá zajímavě, ale zřejmě to bude buď monokarpický, nebo dvouletý druh.



Jinak se můžeme z těchto oblastí dočkat dalších zajímavých hořců, neboť expedice z posledních let tam objevují zcela odlišné jedince, pravděpodobně nové druhy a subspécie. Jenže nejdříve se musí dostatečně botanicky popsat či určit a případně nově pojmenovat, aby bylo možné to publikovat.




Obsah a design: © Martin Pilný
Počet přístupů: Tuto stránku vidělo již: 12828 návštěvníků.