Za podzimními hořci do Sečuánu

Gentiana algida Pall.

nepatří do sekce Kudoa ale do sekce Frigida. Přesto jej tu zařazuji, neboť roste se zde uváděnými hořci v podobných místech. Květ na snímku je již trochu "unavený" po chladné noci. Je to hořec zajímavý nejen obrovským areálem rozšíření v Asii - Sibiř, Turkestán, Korea, himálajské oblasti Bhutánu, Barmy, Číny a Mongolska, ale také v horách Japonska a dokonce v severozápadních oblastech severoamerického kontinentu. Protože byl popsán z tolika různých lokalit, má i množství synonym. Zajímavostí je, že druh roste téměř od hladiny moře až po pětitisícové výšky. Snímek pochází ze Sečuánu, z oblasti Yivu, z výšky okolo 4000 metrů.

Gentiana altorum H.Smith

patří mezi druhy, vyžadující sušší stanoviště, tedy především s rychlým odtokem vody. Má krátké poléhavé lodyhy s jednotlivými květy, otevírajícími se od srpna do září i déle. Hodně se podobá druhu Gentiana veitchiorum, ale habitem je ve všem drobnější, s kratšími květními korunami a barvou. V Číně roste na lokalitách oblastí Batang, Sikang a snímek je z oblasti Litang. Roste zde v nadmořských výškách od 4300 do 5000 metrů. Dobře roste ze semen, hůře snáší pikýrování. Na dobrém stanovišti je ale životaschopný i u nás. Patří k náročnějším na pěstování.

Gentiana coelestis H.Smith

roste na alpinských slunných, lehce vlhčích loukách, jak ukazuje i snímek. Je často téměř bezlodyžný, nebo má jen krátké poléhavé lodyhy s jednotlivými světlemodrými květy, kvetoucími od srpna do října, někdy i do zámrazu. Je zde dobře vidět, že lodyhy jsou jen asi 5 cm dlouhé. Žádné dlouhé šlahouny jako u některých podobných druhů. Je tedy drobnička. Asi by u nás dobře rostl mezi trsíky alpské trávy Carex firma. Ale není to vyzkoušené, jde o teorii. Zatím. Dobře roste ze semen, bohužel hůře snáší pikýrování. Na dobrém stanovišti je následně životaschopný. Patří k druhům náročnějším na pěstování. Má širší areál výskytu v Sečuánu a v severozápadním Jünnanu, kde roste v nadmořských výškách od 3900 do 5000 metrů. Snímek je z oblasti DaXue Shan.

Gentiana georgei Diels

je podobný klenot jako všem dobře známé hořce z evropských hor (Gentiana acaulis, G.clusii, G.occidentalis a další). Květy nemá velké, jen asi 3 cm dlouhé, ale krásně formované a sytá modrá barva má růžový nádech. Správně barevně nafotografovat květ je náročné. Má poměrně dlouhé listy - až 10 cm, ale přitisklé k zemi. Takže pravá skalnička. Již snímek, z oblasti Min Shan, ukazuje, jaká poloha mu nejvíce vyhovuje. Prudký kamenitý svah, případně strmá kamenitá louka s rychlým odtokem vody. Proto patří ke skupině poměrně suchomilných druhů. Je dost pěstován v Anglii, díky anglickým expedicím do severozápadních oblastí čínských hor. U nás v kultuře je krátce, snad jen posledních 10 let, ač tento hořec je známý již od roku 1912, kdy byl botanicky popsán.

Gentiana georgei
se k nám do kultury nedávno dostal i díky semenům přivezeným českými expedicemi a poměrně rychle se rozšířil mezi zkušenými pěstiteli. Bohužel jeho další množení v zahradě nelze dělat ze semen, které v kultuře u nás nedělá, patrně mu zde chybí opylovač. Množit jde ale z opatrně odebraných řízků a oddělků odebíraných koncem května. Snad proto se jeho masového rozšíření zatím asi nedočkáme. Je velmi náročný na pěstování, neboť má tendenci po deštích uhnívat. Potřebuje hodně štěrku v substrátu! Proto suchá, dobře drenážovaná chladná poloha je pro něj nejlepší. Je to jeden z mála podzimních hořců, který lze sázet i do spárových skalek nebo šikmých suťovišť, neboť taková poloha mu v zahradě nejvíce vyhovuje.Vykvétá koncem srpna či spíše začátkem září a kvete asi měsíc.

Josef Halda ve své monografii jej vydává jako synonymum k druhu Gentiana szechenyi, ale je to věc, o které se v odborných kruzích stále diskutuje.

Gentiana georgei - bílá forma

dokáže srdce skalničkáře rozbušit jak krásná dívka. Inu té modři je všude kolem dost, takže objev bílého jedince je vždy událost. Snímek dokazuje, že i zde existují albíni mezi množstvím modrých jedinců. Jejich životnost je nevyzpytatelná a v kultuře patrně nejsou, leda by se objevil některý z nich ve výsevech. Jinak by to znamenalo rostlinu přivézt z přírody a dál řízkovat. A to je z hlediska ochrany přírody závažný problém.

Gentiana helophila subsp. dolichocalyx (T.N.Ho) Halda stat.nov.

je druh rostoucí na úpatí alpinských vlhkých svahů a na horských mokřinách v Sečuánu a v Jünnanu, a to ve výškách od 3300 do 5000 metrů. Snímek je z oblasti Litang, nad zdejším klášterem. Na rozdíl od základního druhu Gentiana helophila subsp. helophila má subspécie dolichocalix vše mnohem větší. Květy, listy i délku listových lodyh. Ty jsou vždy jednokvěté. Ze snímku není tak patrné jejich tmavé purpurově fialové pruhování, vyplněné mezi ním žlutozeleným odstínem na bocích kalichu květu. Jeho modř je nádherně zářivá. O pěstování tohoto druhu i subspécií mi není nic známo a nevím, zda je v kultuře u nás. V horách kvete od srpna do října, často do zámrazu.

Gentiana hexaphylla Maxim.

je další z hořců na výše zmíněném "hořcovém kopci" v oblasti Min Shan. Má ovšem mnohem větší rozšíření. Nejen zde, v západním Sečuánu, ale také v sz Jünnanu a jv Tibetu, kde roste na himálajských svazích ve výškách od 3500 do téměř 5000 metrů. Rostlina si libuje na vlhkých osluněných místech svahů, v humóznější půdě, lze-li tak nazvat alpínské nízkostébelné louky hor. Má krátké výběžky s jednokvětými lodyhami. Květy jsou světlemodré s tmavým žilkováním a nepříliš se rozvírají. Hořec byl objeven a popsán již v roce 1894, ale do kultury v Anglii se dostal až v roce 1914, díky Reginaldu Farrerovi. V zahradách zkušenějších pěstitelů se dobře zabydlují, ale je třeba jim dát jen trochu vláhy a živin, aby se příliš nevytahovaly květní lodyhy do délky.Pak připomínají známé hořce podzimu Gentiana sino-ornata. I tak jsou zajímavé a hezké, zvláště, když kvetou od srpna, často až do října. Stačí jen odštipovat odkvetlé květy. Pro svoji proměnlivost a areály výskytu má mnoho subspécií a variet. Pro zajímavost: čínské pojmenování údajně znamená v překladu Dračí žluč šestilistá. Alespoň se to tak uvádí.

Gentiana lawrencei Burkill

je oblíbený a žádaný hořec. Pěstuje se velmi dlouho. Do kultury byl přivezen již po objevení nedaleko sibiřského jezera Bajkal. Objevil ho zde botanik Burkill v roce 1905. V roce 1914 přivezl Reginald Farrer semena téhož druhu z oblasti západního Gansu. Věnoval je do botanické zahrady v Edinburgu, kde prvně hořec vykvetl v roce 1916. Byl považován za nový druh, proto v roce 1918 byl popsán jako Gentiana farreri Balf. (jméno dostal na počest zabitého R. Farrera). Dlouhá léta byly oba hořce popisovány a opisovány botaniky jako dva samostatné druhy. Historie o tom by to byla ještě dlouhá.
V nepříliš dávné době zjistili znalci, že je to špatně. Podle pravidel botanické priority byl uznán první nález Burkillem a dostal jméno Gentiana lawrencei. Ze jména Gentiana farreri Balf. se stalo synonymum, bohužel stále často používané. Proto když se někde setkáte s "farerákem", vězte, že jde o druh Gentiana lawrencei. Ovšem můžete mít také jeho varietu G. lawrencei var. farreri, kterou mnozí píší právě jen jako G. farreri.

Gentiana lawrencei
má moc pěkné světlemodré až tyrkysové vybarvení květů vykvétajících po jednom na poléhavých lodyhách olistěných dlouhými čárkovitými listy, které v přírodě snadno splynou s okolní trávou. Roste v mokřinách blízko potoků či v různých "čvachtavých" vlhkých prohlubních. Z toho by vyplývalo, že u nás bude chtít do téhož prostředí, ale naše klima způsobí, že uhnívá. Mnoho pěstitelů jej má proto v květináčích, umístěných především na zimu ve studených sklenících. Sází je do substrátu z hrabanky, písku a štěrku. Se zálivkou se to nesmí přehánět, byť stálá vlhkost je podmínkou! Ve volné půdě je mu lépe v hrabance s drcenou kůrou a štěrkem. Při delších deštích a hlavně na zimu je lepší ho shora krýt, byť je mrazuvzdorný. I tak se stává, že uhnije. Proto je dobré si jej namnožit, aby byly další rostliny na pokusy s různými místy ve vaší zahradě. Mimo množení ze semen je dobré opatrné oddělení malých růžic, které mají vlastní kořínky. Dělá se to v květnu. Klasické řízkování výhonů není příliš úspěšné.

Gentiana lawrencei v bílé formě
potvrzuje, že albíni u této skupiny hořců existují a lze je vzácně nalézat spolu s modrými.
Všechny snímky hořce G. lawrencei na těchto třech snímcích jsou z oblasti Min Shan. Ovšem druh roste na mnoha dalších lokalitách, nejen zde v Sečuánu. Má velký areál rozšíření, tedy v již uvedené oblasti na jih od Bajkalu k hranicím Tibetu, pak také v oblasti západního Gansu a severozápadního Jünnanu. Většinou ve výškách 3500 až 4700 metrů na osluněných místech. Kvete od konce srpna do října.
I v zahradě potřebuje světlé místo, ale bez přímého slunce. Co pěstitel, to jiný názor na udržení tohoto hořce v zahradě. Takže i vy můžete mít prostor na pokusy. Jenom tak mít více rostlin, že?

Gentiana purdomii Marq.

je velmi zajímavá a dosti odlišná subspecie. Snímek je z lokality Min Shan, kde na "hořcovém kopci" byl tento jedinec ve vlhké proláklině tak, že kořeny měl dost v mokru, ale krček již nad drnem v sušším prostředí.
Pěstitelské zkušenosti s rostlinami od druhu Gentiana algida jsou rozdílné. Co pěstitel to jiný názor a jiné zkušenosti. Obvykle ale dobré, mají-li rostliny chladné, vlhké místo, ale s dobrým odtokem vody, aby neuhnívaly. Druh totiž roste nejen v tajze a tundrách, ale také na vysokohorských vlhkých kamenitých svazích v travách. Přesto je v kultuře vzácný. Mimochodem, kvete obvykle v hlávkách více květů, někdy těsně u země, jindy na lodyze dlouhé až 20 cm. Je to odvislé od polohy a úživnosti okolí. Kveten od začátku srpna do září, i déle.

Gentiana stipitata subsp. stipitata Edgev

se zvolna u nás šíří ze semen přivážených expedicemi. V zahradách totiž dost dobře prospívá, má-li "to své". O tom až dále. Druh pochází z himálajské oblasti Nepálu, Tibetu a Indie, kde roste na vlhkých kamenitých stráních a na morénách v alpínském pásmu od 3500 do 5000 metrů nad mořem. Snímek je z lokality Litang blízko tibetských hranic. Mimochodem - vyrůstá zde přímo z lejna jaka.
Jde o velmi variabilní druh z hlediska barvy květů. Mimo jiné i proto má subspécii. Základní druh je světlemodrý s nádechem do růžova a purpurovými proužky, ovšem může být bělavý (jako na snímku) s nádechem do fialové... Květ je poměrně krátký, 2 - 3 cm dlouhý, s krásným žilkování uvnitř bílého jícnu. I velikost listů je tento druh variabilní. Proto jeho přesné určení není snadnou záležitostí.

Gentiana stipitata subsp. stipitata
na snímku potvrzuje barevnou variabilitu druhu. Tento téměř bílý jedinec s růžovým nádechem byl vyfotografován na lokalitě u městečka Maniganggo. Také na tomto snímku vyrůstá přímo z lejna jaka.
Druh patří mezi asijské hořce, s nimiž v kultuře nejsou větší problémy. Roste v sušších polohách (viz kresba) . Pro zdárné pěstování stačí, aby měl dostatečný odtok přebytečné vody při deštích a oblevách. Horké léto v našem evropském klimatu přečkává bez potíží. Horší je to v zimě. Starší trsy často uhnívají. Potřebuje chladnější, humózní, velmi dobře (!) drenážované místo, pokud možno jen s dopoledním sluncem. "Když mu přidáte to lejno jaka, bude vám vděčný..." Kvete od září do zámrazu.

Gentiana stipitata subsp. tizuensis (Franch.) T.N. Ho
je perspektivní subspécií, která se u nás bude šířit, protože je již vyzkoušena v kultuře. Oproti základnímu druhu se subspécie tizuensis snadno pozná od ostatních, neboť je typická pouhými čtyřmi velkými plátky a čtyřmi malými ušty. V barvě je také velmi variabilní, od růžové přes fialovou až modrou.
Gentiana stipitata všeobecně se dá nejlépe množit jen ze semen od expedic, neboť zatím u nás semena dělá minimálně, spíš nedělá. Lze však množit řízkováním odebíráním růžic na přelomu května a června. Nejlépe růžic bez náznaku, že by tvořily poupě. Ty, které v řízkovnici nasadí poupata, obvykle nezakoření. Důležité je uhlídat zalévací režim tak, aby řízky neuhnily či naopak neuschly. V tom je množení jak ze semen, tak u semenáčků či řízků největší problém. Takže nic pro začátečníky.
Snímek je z lokality nad Litangem, z nadmořské výšky 4800 metrů.

Gentiana striata Maxim.

Pozor, to nejsou tmavomodré květy, patřící druhu G.veitchiorum, ale světlý drobeček mezi nimi. Druh je obvykle světle žlutozelený, či spíše slámově žlutý. Má výrazné široké hnědo purpurové proužkování. Druh roste poměrně nízko, od cca 2700 do 3500 metrů nad mořem, v horách Jünnanu a zde v Sečuánu. Rostlina na snímku, z lokality Min Shan, je nezvykle malá. Běžně dělá poměrně dlouhé olistěné lodyhy s jedním i dvěma až 10 cm dlouhými květy. Lodyhy se plazí při zemi, prorůstají mezi trávou a tak nejsou téměř v alpinských lukách vidět. Kvete od července, často až do října.
Je to hezký hořec, ale bohužel dvouletý. Znamená to ohlídat semena, pokud je vůbec udělá. Zaschlé květy na semenících mají při větším podzimním vlhku tendenci zahnívat, plesnivět a znehodnotit semena. To se michodem stává u většiny zde uváděných podzimních hořců.

Gentiana szechenyi Kanitz.

Botanicky byl popsán již v roce 1891 a zabydluje se dnes i v našich skalkách. Je velmi variabilní v barvě květů. Od téměř bílé, přes světle modrou, narůžovělou, lila fialovou... Vždy však s výraznými tmavě modrými až purpurovými pruhy a zeleným tečkováním. Jsou obrovské, až 6 cm dlouhé. Na krátké lodyze s kopinatými tmavě zelenými listy je zásadně jen jeden květ. Na zimu, podobně jako u druhu Gentiana sino-ornata, lodyhy zavadnou, zežloutnou a zůstane jen malinká centrální růžice.
Roste v himálajsko-tibetských pohořích v Číně, v oblastech Qinghai, Sečuánu, Jünnanu, Gansu a v jihovýchodním Tibetu. Vždy ve vysokých nadmořských výškách od 3000 do 4900 m. Nalézat jej tady lze leckde, nejčastěji však na kamenitých nízkostébelných loukách, na velmi suchých stanovištích.

Gentiana szechenyi
není až tak snadný při pěstování. Jak můžete vidět na úvodní kresbě, roste ze všech zde uváděných hořců na nejsušších stanovištích, s okamžitým odtokem vody. Proto u nás na špatně odvodněném, tedy málo drenážovaném místě snadno a rychle uhnije. Neštěstím pro něj je střídavé zimní tání, sněžení, mráz a zase tání. A také letní vedro či sluneční úpal. Neznamená to, že jej necháte uschnout. V pozdním letním večeru, po horkém dnu, se mu líbí lehké zarosení rozprašovačem na listy. Na rozdíl od mnoha zde uvedených druhů snáší vápník, takže jej u nás můžete pěstovat i ve vápencových oblastech. Množit jde nejlépe ze semen, nebo řízky z růžic s kouskem krčku, které jsou bez náznaku poupat. Řízkuje se koncem května a ne vždy úspěšně. Kvete od srpna do listopadu nebo do zámrazu.

Abyste si odpočinuli od samých květů hořců, přinášíme snímek jedné z lokalit, kde v obrovském množství roste Gentiana szechenyi. Je to v horách Heizi Shang, směrem z města Litang k tibetským hranicím. Nadmořská výška tu na alpinských nízkostébelných loukách s těmito půvabnými hořci často dosahuje téměř 5000 metrů. Hořec tu vyhledává suché suťové, málo zatravněné louky.
V zahradě na skalce chce vysadit do hodně štěrkovité půdy s přidáním více humusu. Především pak na místo jen s dopoledním sluncem, nejlépe směrované na sever až severovýchod. Vyžaduje totiž chladnou partii v suťovišti nebo v širší spáře mezi kameny. V zimě potřebuje hodně sucho! Jinak uhnije. Čím strmější plocha, kde je vysazen, tím lépe, aby vlhkost mizela rychle pryč. A tak jej mnozí kryjí tabulkou plexiskla a podobně. Obvykle starší trsy beztak uhnívají.

Gentiana tetraphylla Kusnez.

Pochází z oblastí hor Sečuánu, mimo jiné roste právě na "hořcové hoře"(viz výše). Roste v nadmořských výškách 3200 až téměř 5000 metrů na kamenitých pastvinách a na skalních římsách. Jsou to sušší polohy, proto totéž vyžaduje ve skalce. Ze středových růžic vyrůstají nepříliš dlouhé olistěné lodyhy, na jejichž konci je vždy jen jeden květ. Ten je nádherně velký, zářivě tmavomodrý se světle zeleným až bělavým pruhováním.
Druh je velmi blízký příbuzný hořci Gentiana hexaphylla a vyžaduje v podstatě podobné podmínky. Rostlina si libuje na mírně vlhkých osluněných místech svahů, v humóznější půdě, lze-li tak nazvat alpínské nízkostébelné louky.

Gentiana tetraphylla
roste jak v blízkosti mokrých luk, tak na vyvýšeninách drnů, kde je suššeji. V kultuře zatím moc rozšířeným hořcem není. Nejen proto, že semen je poskrovnu, takže následně není ani z čeho řízkovat, ale nejsou s ním ani větší zkušenosti. Patrně bude vyžadovat sice drenážované, ale stále vlhké chladné stanoviště s humóznějším substrátem.. V Anglii zvládají jeho pěstování jen v mísách ve studených sklenících a ještě jen zkušení pěstitelé. Proto zde bývá na výstavách jen ojediněle. Kvete, jako většina těchto sečuánských hořců, od srpna do listopadu, případně až do zámrazu.

Gentiana tongolensis Franch.

V záplavě modrých květů je náhle krémově žlutý hořec skutečným exotem. Pochází jen z oblastí hor Sečuánu, kde roste v nadmořských výškách 3200 až 4500 metrů na kamenitých vysokohorských pastvinách, v suťovištích a na skalních římsách. Vytváří takovéto nízké trsíky malých růžic, z nichž vyrážejí krátké, i vícekvěté lodyhy. Milé květy jsou 2,5 cm dlouhé. Bohužel se jedná o jednoletý hořec, kvetoucí od června do září. Byl by ideální do našich letních skalek, a to i spárových, jak je zřejmé ze snímku. Stačilo by na podzim nasypat semínka přímo do širších spár. Jen kdyby byla semena. Snad se také dočkáme. Zatím s ním nejsou žádné zkušenosti. Nebo jej snad někdo pěstuje? Ozve se?

Gentiana veitchiorum Hemsley

Jde o klenot hor i skalek. Úžasná modř obrovských, až 5 cm dlouhých, květů nelze přehlédnout. Vykvétají jednotlivě na poléhavých lodyhách s čárkovitými listy. Lodyhy vyrůstají z růžic s poměrně velkými širšími listy. Tím se podstatně liší od ostatních podobných druhů. Protože lodyhy leží při zemi a vystupují vzhůru jen květy, je to na horských loukách velmi působivá podívaná.
Druh má velký areál rozšíření: v subalpinských a alpinských oblastech hor v Bhutánu, Barmě, Sečuánu, Tibetu, Nepálu a Jünnanu. Jsou i nálezy v indickém Uttar Pradeshi. Díky tomu je nesmírně variabilní. Snadno se pozná sice podle vybarvení, tvaru a velikosti květů, ale jinak může mít různě velké a dlouhé listy jak v růžicích tak na lodyhách. Přesto znalec jej pozná na první pohled.
Roste na svazích vysokohorských luk v nadmořských výškách od 3300 do přibližně 5100 metrů.

Gentiana veitchiorum
má raději sušší stanoviště ve skalce, nejlépe v suťovišti s trochou humusu a písku navíc. Neměl by přeschnout. Navíc lehký polostín či jen dopolední slunce je zapotřebí. Jde přeci jen o vysokohorskou rostlinu, zvyklou na chladnější klima než naše letní úpaly. Kvete od srpna do října i déle.
Patří k již vyzkoušeným druhům v zahradách. Je poměrně snadný k pěstování, ovšem pokud jej nevysadíte do rašeliny, kde obvykle uhnije. Lidé si jej pletou s druhem Gentiana sino-ornata.Ten opravdu potřebuje stálé mokro.

Gentiana veitchiorum - bílá forma
svědčí o zmíněné variabilitě druhu. Jako v mnoha jiných případech to potvrzuje, že podzimní hořce z této asijské oblasti mají mezi sebou albíny.

Josef Halda ve své monografii o hořcích uvádí, že hořec byl pojmenován po panu Messrs Veitchovi, anglickém zahradníkovi, který tento druh historicky prvně vypěstoval v zahradě ze semen, přivezených expedicí pana Wilsona z jihozápaních hor Číny. Byl v té době ještě bezejmennou rostlinou, tedy Gentiana sp.

Gentiana sp.

A na závěr jsem zařadil zatím neurčený hezký hořec, vyfotografovaný na travnatém svahu v Sečuánu, nedaleko městečka Maniganggo. Vypadá zajímavě, ale zřejmě to bude buď monokarpický, nebo dvouletý druh.



Jinak se můžeme z těchto oblastí dočkat dalších zajímavých hořců, neboť expedice z posledních let tam objevují zcela odlišné jedince, pravděpodobně nové druhy a subspécie. Jenže nejdříve se musí dostatečně botanicky popsat či určit a případně nově pojmenovat, aby bylo možné to publikovat.