O hořci Gentiana sino-ornata

a dalších příbuzných krasavcích v podzimní zahradě

Podzim bývá ve skalce a jejím nejbližším okolí vždy smutnější než jaro. Přesto je i dost takových skalniček, které potěší i v sychravém podzimu. Mimo několika dalších druhů jsou to především podzimní hořce, ale i dokvétající hořce z konce léta. Naprosto bezkonkurenční jsou na podzim hořce z himálajské oblasti, především pak
Gentiana
sino-ornata.
Jejich obrovské zářivé nálevkovité květy upoutají nádhernou modří a zajímavým pruhováním po vnější straně. Existují i jejich nejrůznější formy a kultivary, vypěstované nadšenci za roky, co se tyto hořce dostaly z přírody do kultury v zahradách. Nechybí anii bílé formy. Jak se dostaly do našich zahrad?
Hořec Gentiana sino-ornata nalezl již v roce 1904 v Himálaji, v severozápadním Jünnanu (Yunnan), v horské oblasti Lichiang, anglický cestovatel a botanik George Forrest. Tyto hořce zde byl studovat vícekrát, neboť mu učarovaly. Hořec byl přesně popsán v roce 1918, neboť před tím byl popisován nesprávně. Při poslední Forrestově cestě v roce 1910 do oblasti Teng-Yueh (Čína) se mu podařilo nasbírat dostatek semen, aby s nimi mohli začít experimentovat v anglických botanických zahradách Royal Botanic Garden, Edinburgh a Ness Gardens v Cheshire. Zde jim rostliny již v roce 1912 vykvetly, později zahřížily a kultivace začala. V dalších letech byl hořec nalézán i na jiných lokalitách nejen v Jünnanu, ale i v severovýchodní Barmě, v nadmořských výškách přes 3000 metrů, místy až do 5000 metrů n.m. V severozápadním Sečuánu (Sichuan) byl panem Forrestem ještě nalezen shodný, ale odlišně lanceolátně olistěný hořec s mnohem většími (až 7 cm) květy, který byl v roce 1928 botanicky popsán jako Gentiana sino-ornata var. gloriosa. Není známo, že je pěstován. Nebo snad ano?
Na svém přírodním stanovišti rostou hořce Gentiana sino-ornata v travách spolu s vřesovištními rostlinami, často i v mokřadech či na okrajích potoků. Milují hodně kyselou vlhkou půdu, hodně humusu. Jsou přísně vápnostřezné a jakýkoliv styk s vápencem či vápenitou vodou je pro ně zničující.

O jejich pěstování

Již z výše uvedeného vyplývají podmínky, jak hořce Gentiana sino-ornata pěstovat. Dostanou-li své podmínky, jsou velmi odolnou, snadno pěstovatelnou rostlinou, o kterou nebude třeba se příliš starat. Porostou si spokojeně samy bez vašeho vlivu ve vašem vřesovišti u skalky. V zahradě se osvědčilo stanoviště v partiích s rododendrony a azalkami, případně s tzv. kanadskými borůvkami ( Vaccinium corymbosum x Vaccinium angustifolium) . Jsou-li tyto keře vysazeny tak, aby hořce měly od nich alespoň částečné přistínění a příliš je nepálilo slunce v létě, bude to pro ně první plus. Druhým plus bude stálé jemně trvalé vlhko, které potřebují i rododendrony. Třetím plus je dostatek světla „nad hlavou“ rostlin. V příliš přistíněné vlhké poloze, se hořce vytahují za světlem, což vytváří nekompaktní porost poléhavých květních lodyh i menší množství květů. Nutno přiznat, že ve vyšších nadmořských výškách u nás porostou lépe, než třeba v Polabí či Podyjí, kde jim je už trochu tepleji. Gentiana sino-ornata je hořec, který na zimu téměř zatahuje, byť často kvete ještě na prvním sněhu v listopadu. Rostliny vydrží i -24°C (tzv. zóna 6). Při hlubších mrazech bez sněhu je vhodné na rostliny položit trochu chvojí, ale pak je v předjaří brzy odstranit. Gentiana sino-ornata.jpg

Stručně shrnuto: Substrát z čisté rašeliny s humusem a s pískem, který udržuje stálé jemné vlhko. Proč čistou rašelinu? Protože tzv. rašelinný zahradnický substrát, má v sobě vápenec! Polostín, ale jen částečný, raději světlé stanoviště, ale ne na úpalu. K tomu je vhodný zápoj okolních vřesovištních rostlin, protože tím vzniká na vřesovišti dobré mikroklima. Postačí k tomu běžné vřesy (Calluna), dabécie (Daboecia), kyhanky (Andromeda) a podobné vřesovištní druhy.

Tyto hořce také vyžadují kolem sebe místo, protože z malých přezimujících růžiček listů během roku vyrostou dlouhé poléhavé lodyhy. Povětšinou o délce asi 25 cm. Jen některým kultivarům stačí plocha 10 cm kolem růžice. Kdysi jsem viděl u nástupiště na železniční stanici Ramzová, v zahrádce pana přednosty, modrý „koláč“ těchto hořců. Měl průměr snad jeden metr. Bylo zřejmé, že je zde do kruhu vysazeno více rostlin. Ale byla to nádhera. Údajně pod hořci byly jarní cibuloviny, které v létě už jsou zatažené. Také dobrý nápad, který ale nemám vyzkoušený.
Celé jaro až do poloviny léta je rostlina ve stádiu malé růžice z úzkých špičatých listů. Během léta z růžice vyrůstají poléhavé lodyhy s úzkými kopinatým světleji zelenými listy, zakončenými velikými poupaty. S příchodem podzimu, obvykle od poloviny září se začnou otvírat první květy. Jsou velké a efektní, okolo 5 cm dlouhé, kalíškovitého tvaru. Rostliny nebývají vyšší než 5 cm. Základní druh má krásnou sytou hořcovou modř, která je podélně z boku překryta zelenobílými proužky. Samozřejmě kultivary, obvykle kříženci s Gentiana ornata nebo Gentiana lawrencei (syn.Gentiana farreri), či již vzájemní kříženci, mají barevnost, velikost květů atd. s drobnými odlišnostmi. A právě odlišnosti, jak už to tak bývá, jsou u pěstitelů žádány. Zvláště bílé kultivary.

Po odkvětu či po prvních silnějších mrazech poléhavé lodyhy hořců zežloutnou a obvykle odumírají. U řady kultivarů a často u základního botanického druhu se však tyto lodyhy jen zabarví do žluta, ale lodyhy už jsou přikořeněné, neboť na vhodném podkladu přihříží a pustí kořínky. Proto pozor - než se rozhodnete žloutnoucí lodyhu ustřihnout, lehce ji přizvedněte a podívejte se, zda nedrží kořínky. Pokud ano, ponechte ji na místě, zvláště, máte-li zájem aby se rostlina rozrůstala dál. V předjaří lze takové lodyhy opatrně odstřihnout, vyjmout, zahrnkovat a hned máte dárek pro stejně potrefené přátele.

Kultivary a kříženci

Mezi znalci těchto hořců se ví, že stačí, aby vedle sebe rostly dvě různé formy těchto hořců, případně ještě dokvétajících letních hořců a jako milenci zplodí ze semen další formu. Proto u nás i v světě koluje mnoho nejrůznějších kultivarů. Některých velice zdařilých, jiných méně. Jenže množení ze semen je závislé na tom, zda rostlina udělá semena. Povětšinou totiž ne, neboť v podzimních dnech už není tolik vhodných opylovačů. A tak pěstitel musí pracovat se štětečkem a polibky mezi hořci nahrazovat štětinkami. Z nejznámějších starších kultivarů jejichž fotografie se mi zatím nepodařilo sehnat existují:
Gentiana sino-ornata ´Praecox´, kvetoucí často již koncem srpna.
Gentiana sino-ornata ´Brin Form´ má květy spíše zvonkovité a hodí se na okraj převisu, ze kterého krásně visí dolů.
Gentiana sino-ornata ´Mary Lyle´, bíle kvetoucí hustý kobereček, nepříliš bujný, ale s vystoupavými lodyhami vzhůru, takže bývá až 10 cm vysoký.
Gentiana sino-ornata ´Leslie Delaney´ skřížený s Gentiana farreri má nádherné tmavomodré veliké květy s jemným proužkováním. Vznikl v Cambridge.
Gentiana sino-ornata ´Marianne Lyle´ má obdobně tmavé ultramarinové velké květy, jejichž koncové cípy se výrazně rolují zpět dolů k listům, které jsou viditelně tmavozelené proti základnímu druhu Gentiana sino-ornata.
Další zajímavé novější kultivary si můžete prohlédnout z doprovodných fotografií níže.

I hořec může onemocnět

Na rostlinách se na méně vhodném místě mohou u rostlin vyskytnout onemocnění. Bývají napadány rzí, roztoči nebo houbovými chorobami. Naštěstí na to vše u nás existují přípravky, takže při prvním náznaku, obvykle skvrnkách na listech, je nutné chemii použít. Jinak rostlina může dosti rychle uhynout. Je potřeba občas hlídat substrát, zvláště v dlouhodoběji trvajících horkých dnech. Jak známo, rašelina ráda přesychá a pak nepřijímá tak snadno vodu. I proto je dobré mít v ní přimíchaný písek a trochu humusu. Gentiana sino-ornata krátkodobý přísušek vydrží, protože má v zemi rhizomové provazcovité kořeny, podobné tenké mrkvi. Ty dokáží krátkodobě akumulovat vodu. V zahradě, která má sama o sobě vlhčí mikroklima díky stromům či poloze, tento problém není třeba řešit. V takové zahradě rostou opravdu bez jakékoliv péče. Ať se i vám podaří je úspěšně pěstovat.

Na fotografii je vidět, jaké prostředí těmto hořcům vyhovuje. A vůbec nemusí být podmáčené, jak leckdo tvrdí. Vždyť zde vedle nich rostou poměrně suchomilné vřesy.

Je to zřejmé i z dalšího snímku, kde Gentiana sino-ornata dělá krásné pozadí neméně krásné dabécii Daboecia cantabrica ´Red Lady´ (detail květu).

Připravil © Martin Pilný

Následující fotografie představují druh Gentiana sino-ornata a některé kultivary, které také kolují u nás a jsou tím snadněji dostupné. Na posledních fotografiích jsou pak i hořce dokvétající koncem léta, či kvetoucí souběžně na podzim a s nimiž se Gentiana sino-ornata občas ráda zkříží.

Galerie některých kultivarů vyskytujících se na našich skalkách:

	Gentiana sino-ornata ´Eugen´s Allerbester´ patří k nejzajímavějším kultivarům této skupiny, díky zmnoženým květním plátkům, které z něj dělají plnokvětou formu.
	Gentiana sino-ornata ´Eugen´s Allerbester´ v detailu. Květní kalich má poměrně štíhlý. I květ je velice tmavý oproti jiným "kolegům".
	Gentiana sino-ornata ´Eugen´s Bester je "chudším příbuzným" předchozího. Je zajímavý kratším kalichem, ale širším. Má také šedivější list, ale hlavně kompaktnější vzrůst než jeho šlahounovitý příbuzný.
	Gentiana sino-ornata ´Alabaster Jewel´ je z této skupiny hořců nejvíce svítivý. Ve vřesovišti přímo září. Rostlina navíc udržuje drobný kompaktní habitus.
	Gentiana sino-ornata ´Alabaster Jewel´ na detailu ukazuje, jak krásnou, ostrou kresbu květ má a jak sedí hluboko mezi listy. Tím se liší od mnohých ostatních.
	Gentiana sino-ornata ´Excelsior´ patří k dalším výrazně jasným tyrkysovým kultivarům. Na rozdíl od předchozího však má tendenci rozhazovat květní lodyhy kolem mateřské růžice dost daleko, i 25 cm. Je to taková rozdováděná kráska.
	Gentiana sino-ornata ´Jan´ patří k několika málo vzniklým kultivarům v naší zemi. Byl vyselektován z jedinců, u paní Musilové z Choratic u Děčína. Na dlouhé lodyze má sytě modrý kalich, který je kratší než širší. Jeho okvětní plátky mají tendenci se na slunci či při suchu ohýbat dolů.
	Gentiana sino-ornata ´Weisser Traum´ je jeden z nejznámějších bílých, neboť se poměrně snadno hřížením množí. Proto je i u nás hodně rozšířen. Oproti bílému jedinci Gentiana sino-ornata forma alba, kdysi nalezeném v přírodě, má tento kultivar mnohem větší květy, ale je také bujnější. Přesto koberec z jeho květů je nádherný.
	Gentiana sino-ornata ´Weisser Traum´ v detailu ukazuje svůj čistý půvab, pro který je velice sháněnou rostlinou.
	Gentiana sino-ornata ´Serenity´ je zvláštní bílý kultivar. Po svých modrých předcích má jemné tečkování v jícnu květního kalichu. Na rozdíl od předchozího bílého kultivaru má tento mnohem kompaktnější růst. Jeho ctností je dlouhá doba kvetení a nectností, že pokud průběžně neodstřihujeme odkvetlé, zahnědlé květy, pak rostlina nevypadá reprezentativně. Protože semena nedělá, stojí za to odkvetlé lodyžky zastřihnout těsně pod květem tak, aby případně zahřížily.
	Gentiana sino-ornata ´Bellatrix´ Také tento kříženec má jemné tečkování v jícnu květního kalichu. Je však velmi jemné, až nezřetelné a obvykle jen mezi ušty květu. Je trochu robustnější než předchozí jedinec.
	Gentiana sino-ornata ´Bellatrix´ v detailu. Ten ukazuje, jak jemné je tečkování v kalichu květu a jak tím jemně působí celý krásný květ.

Některé další druhy, kvetoucí či dokvétající přibližně ve stejné době jako kvetou "sino-ornaty" na našich skalkách:

	*Gentiana cachemirica* má poměrně malé květy na dlouze poléhavých lodyhách. Kvete od srpna do září. Pochází z oblasti od indického Kašmíru, přes Pákistán (oblast Chitral) až po jihozápadní Tibet. Roste v nadmořských výškách od 2600 do 5000 metrů na kamenitých loukách svahů. V zahradách je oblíbeným druhem pro svoji nenáročnost.
	*Gentiana lawrencei* má často používané synonymum Gentiana farreri. Pod tímto jménem koluje v zahradách kultivar Gentiana farreri´Alex Duguit´ (na snímku). Kvete od konce srpna do začátku října. Gentiana lawrencei pochází z Himálaje, z oblasti severozápadního Sečuánu a západního Gansu, dále ze severozápadního Jünnanu v Číně a od indického Kašmíru, přes Pákistán (oblast Chitral) až po severovýchodní Tibet. Roste v nadmořských výškách od 3500 do 4500 metrů na kamenitých, řídce zatravněných svazích a skalkách. Okolo této rostliny měli botanici mnoho nejasností a sporů, neboť byla přeřazována do různých druhů. Byla i řazena jako kříženec mezi G. sino-ornata a G. farreri. Mezi skalničkáři je velmi oblíbená.
	*Gentiana scabra* má menší květy na dlouhých vzpřímených lodyhách, které obvykle později poléhají. Kvete od srpna do začátku října, ale často až do mrazů. Pochází ze široké oblasti východní Asie - z Číny, Japonska Sachalinu, Kuril a ruské Mandžurie. Roste v nadmořských výškách od úrovně moře až do 3000 metrů, nejčastěji mezi keři a stromy v chudých trávách a štěrku, zvláště pak na skalkách nad řekami. Je mimořádně snadnou rostlinou do skalek. I proto je u nás na skalkách velmi rozšířeným druhem, neboť se pěstitelům snadno množí.
	*Gentiana septemfida* je pro svoji snadnost pěstování a nenáročnost mnohými skalničkáři opovrhovaná. Není to hořec na velký efekt, ale když poléhavý trs pěkně rozkvete vícekvětými hlávkami, je to koncem léta milé. Kvete od srpna, někdy až do listopadu či do mrazů. Roste na Kavkaze, v Arménii, Iránu, Iráku a místy také v severovýchodním Turecku. Vyhledává tam okraje lesíků či křovin na chudých kamenitých loukách ve výškách od 600 metrů až místy do 3400 metrů nad mořem. Druh se rád vysemeňuje, což z něj dělá milý plevel, ale přináší mu bohužel i to zmíněné pohrdání.
	*Gentiana ternifolia* je velmi podobná druhu Gentiana sino-ornata, ale je hodně kompaktní, nerozrůstá se. Květy má však zářivě světlemodré. Kvete od konce srpna do začátku října, někdy až do mrazů. Pochází z malé oblasti Jünnanu z Číny, kde roste poměrně vysoko, od 3300 metrů do 4100 metrů nad mořem. Vyhledává hodně vlhké louky a břehy ledových potoků. Má ráda chlad, ale nebe "nad hlavou". Nerozrůstá se příliš, spíše je kompaktní a také se hůře množí. Možná proto není tolik rozšířená v zahradách. Je u ní zajímavé, že někdy udělá v květu jen čtyři místo obvyklých pěti cípů. Tím vypadá jako jiný druh.
	*Gentiana veitchiorum* je skvost, jehož tmavou barvu nelze popsat. Musí se vidět. Rostlina vytváří růžici poměrně velkých listů, z níž vybíhají jednokvěté přízemní lodyhy s úzce trubkovitými obrovskými květy. Kvete jako většina předchozích, tedy od konce srpna až někdy do mrazů. Pochází z velkého himálajského areálu, od severovýchodního Bhutanu a Barmy, přes čínský Sečuán po Tibet a Nepál. Nalezena byla také v indickém Uttar Pradesh. Je to rostlina z výšek od 3500 do 5100 metrů, kde roste na vlhkých kamenitých loukách. U nás potřebuje v zimě sucho.

Nahoru