O jedné zahradě na České Sibiři

Návštěva na skalce plné zajímavých skalniček

Je to taková ercčeská vesnice mezi Táborem a Blaníkem. Pilných mají navíc svůj pozemek hned proti malému rybníčku, takové ladovské kachní louži, s dalekým výhledem do kraje nazývaného Česká Sibiř. Již samo toto okolí navozuje příjemnou atmosféru ještě před tím, než vůbec zaklepete na vrata u chalupy. Vstoupíte do úplně obyčejné venkovské zahrady, do žádné ohromující vyumělkované, speciálně udělané plochy pro vzácné rostliny, do žádného arboreta. Skalka manželů Pilných je trochu z jiného těsta, než skalky většinou bývají. Není udělána na efekt pro návštěvy. Skromná, nenápadně skrytá za chalupou, je pojatá trochu zvláštním způsobem. Klasická rulová spárová skalka se skalním výchozem podobným skutečnému z přírody. Je to především skalka sbírková, osázená velice zajímavým sortimentem.

Řekněme si upřímně. Naše skalky většinou představují jakási předváděcí mola z módních přehlídek. Každé kytičce, každému dřevíčku je vyhrazen určitý prostor, upravený tak, aby rostliny vynikly a člověk je nemohl přehlédnout. Prostě je chceme mít na očích a také se jimi tak trochu návštěvám pochlubit. Rostliny bývají sázeny podle efektu.
Tento princip Martin nemá. Upřednostňuje vhodnost polohy pro rostlinu tak, aby zdárně rostla. Proto návštěvy mnohé drobničky na jeho skalce snadno přehlédnou. Rostlinky pěstuje jako ve skutečně přírodním prostředí. V zápoji, s doprovodnými malými dřevinkami, tak jak tomu má ve skutečnosti být. Když se návštěvník prvně prochází skalkou, tak může pouze za doprovodu pana domácího, protože vás dost často upozorňuje, kam vlastně nemáte šlapat. Skalničky tu mají své přirozené mimikry a vy je doslova mezi kameny objevujete. Nikde jinde jsem nic podobného neviděl.

Další věc, která vás po malé chvíli zaujme je, že u většiny skalniček nejsou vidět jmenovky, jak jsme tomu jinde zvyklí. Vysvětlení je prosté. Martin drtivou většinu svých svěřenců zná a jmenovek mu netřeba. Přesto ale u každé rostlinky jmenovka je. Napsaná na hnědavé fólii, a ještě zakrytá kamínkem tak, aby nebyla vidět. I to hodně přispívá k celkovému dojmu přirozeného prostředí. Mimochodem, Martin nemá moc rád skalky plné bílých ledabyle vyčnívajících jmenovek a je dost alergický na zkomolená jména rostlin.

Skalka je čistá, nezaplevelená, nejen díky pečlivé manželce Jarce, ale především, že všechny spáry jsou vyplněny pouze směsí písku a jemného štěrku. Bez zeminy a dalších příměsí. To se většině plevelů nelíbí a stěhují se jinam. Jen vespod, asi 15 - 20 cm pod rostlinami je původní hlinitý terén, na kterém byla skalka postavena. Kupodivu zde mnoho let spokojeně roste jen v pískovém loži přes 800 druhů skalniček. Až na pár výjimek jde o druhy ne vyšší jak 10 cm. Navíc tak jde pěstovat druhy vyžadující rychlý odtok vody či stálou jemnou vlhkost a také druhy úpalové, které v takových podmínkách skvěle rostou. Napomáhají tomu i šikmé spáry mezi kameny, kladenými směrem po spádnici.

Skalka je však ta menší část celé zahrady. V pozadí skalky jsou dominantou dva stařičké mohutné ořešáky a venkovský sad kolem. Ovšem na okrajích pozemku, kde kytičky a dřevíčka doslova objevujeme, jsou vysazeny rostliny, které by se do skalky příliš nehodily, ale Pilných je mají rádi. Jednotlivé partie v zahradě mají pojmenovány výstižně podle rostlin v nich pěstovaných, nehodících se do skalních spárových partií. Je zde háj, vřesoviště, step, suťoviště, podléšková část, úpalová pro lewisie … Proto ve skalce nenajdeme žádnou hajní či vřesovištní rostlinu, natož rododendron, žádnou cibulovinu, žádný rychle se do výšky nebo do plochy rozrůstající druh... Stejně tak žádné robustnější konifery. Ty mají svá místa jinde.

Jako všude, obvykle končí návštěva u množárny. Martinova je svérázná, je pouze na speciálně udělaných stolech, takže jsou rostlinky stále „u nosu“. Martin nemnoží komerčně, jen pro sebe nebo pro přátele na výměnu. Nemá mnoho rostlin k nabídce návštěvám. Kdo sem přijede jen kvůli nákupu rostlin bude zklamán. Množárna je malá, jen občas nestačí, když nastane čas pikýrování, ale rostliny po čase zmizí do skalky a u kamarádů.

Mezi Martinovy oblíbené druhy patří lomikameny, všechny formy a kříženci od petrklíčů druhu Primula marginata, miniaturní druhy hvozdíků z Balkánu a v partii za skalkou je hrdý na řadu pěkných druhů, forem a kultivarů podléšek. V podstatě má však rád úplně vše, co pěstuje, protože co nemá rád, to ho nezajímá a logicky to nepěstuje. Například pichlavé druhy. Ohlášené návštěvy přijímá rád, pokud nejsou pichlavé.

Miroslav Tatíček

Malý dovětek k článku o naší skalce.

Především. Skalku i zahradu máme pro potěšení. Se všemi radostmi a starostmi. Naše zahrada a skalka nepatří mezi ty ohromující jako leckde jinde. Jde o skalku relativně malou, sbírkovou, kde roste několik set různých drobounkých i větších přírodních druhů, forem a kultivarů skalniček. Ovšem přesto jsme se s manželkou snažili, aby vypadala přírodně. Byť vedle sebe rostou rostliny, které se v přírodě navzájem nikdy neviděly.
Kdysi na pražské skalce jsme partie měli rozděleny podle kontinentů či oblastí. Jenže postupně jsme zjistili, že myšlenka je to hezká, ale na malé skalce neproveditelná. Po čase bylo jisté, že nejde systém udržet pro nedostatek různých vhodných poloh pro různé rostliny z různých podmínek. To mohou mít botanické zahrady, ty na to mají místo.
Proto i zde, na venkově, jsme tento systém opustili. Jen se snažíme sázet k sobě rostliny, které si nekonkurují velikostí, barvou a rozrůstáním. Cílem nebylo vytvořit ohromující pohoří, byť v zahradě na to máme možnosti, místo i kámen. Chtěli jsme vytvořit řadu různých poloh pro rostliny s různými nároky. A nestat se „otroky“ velké skalky.

Na horním snímku je celkový pohled na spárovou skalku od východu a na dolním pohled od západu, kde je ploché suťoviště (vlevo) a step pro cibuloviny a vyšší druhy (vpravo).

Ještě poznámka: Skalka je na jihozápadní, značně osluněné mírné stráni, s průměrnými běžnými srážkami, v nadmořské výšce 550 metrů, s chladnějším podnebím (proto se tu říká na České Sibiři).





Pro další představu pár obrázků s mým komentářem.
Potěší mne, když budou inspirací pro stavitele nových skalek.


Celkový pohled na větší část skalky. Názorně jsou vidět různé sklony kamenů tak, aby zde vznikly jak svislé, tak šikmé i vodorovné spáry. Skalka se trochu stáčí, aby vznikly i různé odklony od slunce, polohy kam přímo neprší atd. Je postavena v mírném svahu. Ze strany od chalupy je dlažba, horní část plynule přes suť přechází do trávníku kolem. V levé části snímku je partie se šikmo postavených kamenů, které jakoby padají dolů. Vpravo jsou vidět vodorovné spáry, stavěné jako"suchá zídka", nad tím římsa s pěšinou pod „stěnou“ a na vrcholu jsou kameny zcela kolmo, aby vytvářely skalní výchoz.



Stěna, kde byly kameny kladeny téměř vodorovně, jen tak, aby mezi ně sice zatékala voda ale zbytečná ihned odtekla. To vyžaduje 90% skalniček ze skal. Vznikly tak spáry na štěrbinové kytičky rostoucí i v přírodě na stěnách skal. Máme zde vysazeny především lomikameny. V naší skalce je to jediná chladná poloha, otočená na sever. Po zkušenosti bychom tyto spáry udělali širší, aby rostliny mohly mít více místa na kořeny a nebyly odkázány místy jen na štěrbinku.







Naším pokladem na této stěně je Saxifraga dinikii rostoucí pod malým převisem téměř svisle tak, aby na ni nepršelo, ale voda sem trochu zatékala. Některým rokem kvete méně, jindy úžasně. V přírodě roste výhradně na Skalistém hřbetu centrálního Kavkazu, ve výšce okolo 2500 metrů, na dolomitických skalách na značně malé lokalitě severních stěn. Expozice tedy chladná. Je to velmi vzácný lomikamen, proto je skvělé, že jej u nás pěstitelé množí. Pěstování je náročné. Chladno, světlý stín, na svislé stěně. I u nás tak byla vysazena mnoho let. Ano, byla... Ve žhavých letech 2018 a 2019 postupně začala "odcházet" v horkém ( ! ) vzduchu.


Obdobným pokladem je Saxifraga dinikii v bílé formě. Roste nám kousek od její růžové přítelkyně. Po zkušenosti se domníváme, že je vitálnější než růžová. Patrně, že je z nižší polohy. Nalezena byla v kavkazské oblasti Kabardinsko-Balkarské republiky, na stěně kaňonu řeky Bezengi, ve výšce jen 1000 metrů. Odtud se dostala do kultury mezi pěstitele. Saxifraga dinikii má velmi malé listové rozety z čárkovitých listů a v poměru k nim má obrovské květy. Právě bochánky z rozet snadno začnou zahnívat. Ještě poznámka: Pěstitel Frank Schmidt rozšířil bílou formu z výsevu pod jménem S. dinikii ´FlorAlpin´.


V odkloněných spárách stěny se výborně daří relativně známému druhu lomikamene Saxifraga burseriana. Lomikameny ze sekce Porophyllum takové chladnější polohy vyžadují. Zatím si marně lámeme hlavu, kde v zahradě ještě vybudovat podobnou stěnu na další lomikameny. Jak je obrovské množství druhů a kultivarů této sekce lomikamenů, tak je názorů na jejich pěstování. Faktem je, že z čím vyšších poloh v horách, tím náročnější péče v zahradě. Zvláště u botanických druhů je dobré vědět, kde a jak rostou v přírodě.




Při stavbě hlavního hřebene jsme se snažili (s přítelem Martinem Brejníkem, který mi velmi pomohl tahat kameny) zachovat směr vrstev kamenů. To je největší a nejvíc zdržující (ač milá) práce při stavbě skalky. Není dobré to uspěchat. Je potřeba kameny k sobě zkoušet, různě otáčet, aby trochu navazovaly. Mnohdy jsme měli jeden a tentýž kámen několikrát v ruce a přesto odložili a použili pak úplně jinde. Vznikne tak dojem skalního výchozu hřbetu. Slunce sem přichází v poledne zprava. Tím vznikají pod „stěnou“ úzká polostinná místa vhodná třeba pro skalní primule.

Droboučký trýzel, Erysimum kotschyanum, endemit z tureckého pohoří Ala Dag a Bolkar Dag nám roste výhradně na vrcholu hlavního hřebene. Má zde plné slunce a rychlý odtok vody. Vypěstovali jsme si je ze semen od dobrých kamarádů. Když nekvete, lze jej snadno ve skalce přehlédnout.
U většiny tureckých rostlin ze skal a sutí je nutno vytvořit podobné prostředí jako v přírodě. Již proto, že rostou v osluněných sutích. Jinak rostliny spolehlivě uhnijí. V každém případě vyžadují kolem sebe drobný štěrk jako povrchovou drenáž. Podobně nám roste další poklad - Erysimum korabense. Více o něm na jiné stránce.

Ve vrcholových částech hřebene, v širší šikmé spáře vyplněné pískem a štěrkem (1:1) se nám úspěšně rozrůstá mařinka Asperula gussonii. A vůbec jí nevadí, že nemá kolem sebe vápenec jako v severoitalských Dolomitech.

Mimochodem zjišťujeme, že většina rostlin z vápenců u nás na "kyselé" skalce roste a kvete vesele. Záměrně k jednotlivým vápnomilným rostlinám vápenné složky nepřidáváme. Snadno by se zplavovaly do míst, kde nejsou žádoucí.






Také sytě žlutý len, Linum cariense, patří ke vzácnostem naší skalky. Je vysoký jen okolo 4 centimetrů, což je pro nás ta nejlepší skalnička, jaká je u nás vždy vítaná.

V přírodě roste výhradně v Turecku, v horách západní Anatolie, kde v létě dešťů mnoho nebývá.Z toho vyplývá i způsob pěstování.

Je náročný na slunce a drenáž, proto nám roste výhradně na vrcholu hřebene skalky. Je pouze ve štěrku a písku, trocha zeminy je až 15 cm pod ním. V podstatě jako v celé naší skalce.




Petrklíče z Přímořských Alp máme rádi a máme jich více forem a kultivarů. Ty se k nám dostaly pod různými jmény a bylo obtížné (a je) najít jejich správné jméno. Někdo by namítl - nač správné jméno, ale to by mělo být v zásadách pravověrného skalničkáře. Znát správné jméno rostliny, kterou máme. Vím, někdy se to nedaří.
Tyto primule pěstujeme v polostinných, nepříliš mokrých místech, v drobném štěrku, kde nám pěkně rostou. Například i droboučká Primula marginata ´Beatrice Lascaris´, která má jedny z nejmenších pomoučených listů tohoto druhu. Drobounká a půvabná.



Jejím pravým opakem je robustní Primula marginata ´Linda Poppe´ s hluboce vykrajovanými okraji listů a velkými květy. Je vysoká až 20 cm, s tím je nutno počítat. Je dobré u tohoto druhu počkat na chvíli, kdy se u paty holého stonku objeví nové listy. Nad nimi pak celý stonek (po odkvětu) odříznout a zařízkovat. Zakořeňuje snadno. Získáte tím nejen další stejnou rostlinu, ale rodičovská bude stále kompaktní. Semenáče již nemusí mít vzhled a vlastnosti mateční rostliny.
Jejich šlechtění se v minulosti věnovali především v Anglii, kde byly "marginaty" mezi skalničkáři módou. Jedním z těchto výpěstků je i primule na tomto snímku.




Další částí skalky je suťoviště.

Je to samostatná partie, věnovaná především floxům a mezi nimi vysazeným trsnatým vyšším druhům. Jak je zřejmé, zde by se skalní drobničky, které jsou ve spárách skalky, zcela ztratily. Proto jsme vytvořili v podstatě rovnou plochu, kde je do zeminy zaryto hodně kamínčí a drobného štěrku s pískem.

Máme zde rostliny rozrůstající se příliš do šíře, které tvoří velké "bochany". Ty by ve spárové skalce příliš zarůstaly cenné spáry. Je to ideální plocha pro „polštářovky“ druhů Phlox, Dianthus, Veronica a dalších. Líbí se tu i nízkým druhům horských kosatců, například kosatci Iris reichenbachii, nebo droboučkým koniklecům jako je Pulsatilla bungeana a podobným.
Veškerá plocha je pod rostlinami zaštěrkována 2 cm vysokou vrstvou kamínků, aby nedocházelo tolik k podpařování rostlin. Navíc tak poměrně rychle odtéká za deště voda, protože plocha je v mírném svahu. Většinu rostlin zde vysazených po odkvětu výrazně ostříháme.




Suťoviště jsme měli nejdříve pokryté drobným štěrkem, jak je vidět na snímku. Štěrk jsme přivezli z dost vzdáleného lomu za Vlašimí, neboť měl barvu našich kamenů. Již po roce jsme však zjistili, že to není hezké. Takové nepřirozeně umělé. Štěrk jsme proto zaryli mělko kolem rostlin a plochu pokryli většími kamínky, trochu smíchanými se štěrkem. To není na této fotce vidět. Na ní je původní stav - ukázka pro "výstrahu", jak vypadá nepřirozeně jenom štěrk jednotné frakce.
Mimochodem, zde se nehodící oranžovou lewisii jsme rychle přestěhovali do našeho lewisiária.




Krásné a v zahradách i skalkách oblíbené lewisie Lewisia cotyledon jsme ze skalky rychle odstěhovali. Nejen, že pestrými barvami i velikostí konkurovaly drobným skalničkám, ale nelíbilo se jim mezi kameny ve skalce. Udělali jsme pro ně samostatnou partii, které říkáme lewisiárium. Je podél chalupy, v podstřeší, kde na ně přímo neprší, na plném úpalu v hlinité půdě se štěrkem. Jen občas je v létě zalijeme. Spokojeně tu již dlouho rostou, vzájemně se kříží a semení. Proti původnímu botanickému druhu s prostým květem jsou to svítivé krásky, které každý nemusí. Ale každému se líbí.




Ve skalce máme ještě jedno suťoviště. Je určeno naopak pro drobné a pomalu se do plochy rozrůstající druhy. Například pochybky (Androsace), bezlodyžné hořce (Gentiana), rozrazily (Veronica) a další. Zde například balkánský modrofialový penízek, Thlaspi bellidifolium - vpředu a za ním bílá kopretinka Rhodanthemum atlanticum (dříve Chrysanthemum atlanticum), endemit pohoří Atlas.
Suťoviště je uděláno podobně jako předchozí. Zarytý štěrk s pískem. Do něj jsme položili kameny po směru všech ve skalce, ale na plocho. Slouží výborně jako šlapáky.



V tomto suťovišti si také libuje malinká koulenka Globularia repens. Pomalu se rozrůstá do plochy a je půvabná. Výška 2 - 3 centimetry ji předurčuje mezi drobničky. Když rozkvétá, tak nejdříve u kamene, který ji ohřívá.
Mimochodem, tak se chová mnoho dalších, plošně se rozrůstajících skalniček.
Je to rostlina skalních říms a sutí. Proto je třeba jí zajistit stejnou polohu v zahradě, aby neuhnívala.








Takto jsme využili hrany kamenů pro některé druhy rostlin. Ve spáře je rostlina vysazena tak, aby přirozeně hranu přerůstala. Povrch kolem rostlin je důsledně zaštěrkovaný (povrchová drenáž).
Vzniklo nám tak mnoho pozic pro různé typy rostlin. Od stínu či polostínu dole, po vršek v plném slunci. Některé druhy se bez tohoto způsobu vysazení vůbec nedají udržet v zahradě.

Totéž jde udělat i na úplné rovině s malou navážkou. V takovém případě však velice záleží na typu použitého kamene a na jeho položení. Stačí mít velké kameny na čelo skalky a za ním už použít i malé.




Pohled shora na partii z předchozího snímku, ale fotografovaný v jiném čase. Vhodným kladením kamenů jsme tak získali nepřeberné množství poloh pro různé rostliny. Kéž by takových poloh bylo více.
Mnohé z rostlin musíme omezovat, ale odstřižené části jsou zase k dispozici pro řízkování. Případně některé druhy hříží, takže se dají množit opatrnými oddělky.










Na jedné z hran, v širší spáře, vysazený jen do štěrku a písku, roste málo u nás rozšířený hvozdík Dianthus sylvestris ssp. bertisceus. V přírodě jej lze vidět pouze v oblasti balkánského Durmitoru přímo na skalních římsách. Z nich pak visí krásné trsy květů jako u nás v zahradě.














Lze-li označit trávník pod okny chalupy za partii, pak je to krokusová. Jsou zde jak botanické krokusy, které kvetou jako první, tak jejich kultivary. Jsou volně vysazeny do trávníku, bez jakéhokoliv systému. Mnohé se zde i semení, či samy dělí, jak to u nich bývá. Plocha trávníku se do poloviny května neseká, neboť krokusy v té době zatahují a listy mizí. Předjaří s rozkvetlými krokusy pod okny - to je radost.









O našich "hajních" partiích a rostlinách v nich, které není dobré sázet do skalky, by bylo další dlouhé povídání. Hajní rostliny či dřeviny nejsou naší hlavní zálibou, ale ty zajímavé u nás mají také prostor. Když pod keři v hajní části vykvete dřípatka Soldanella montana, vždy zjišťujeme, že se zase po roce o kousek rozrostla.











V další části zahrady máme malé místo, kterému říkáme trochu nadneseně vřesoviště. Jsou zde různé druhy rododendronů, jak malých botanických, tak kultivarů, které vlastně nejsou přímo rostliny skutečných vřesovišť. Ovšem pod nimi rostou mnohé druhy hezkých vřesovištních rostlin. Především vřesy (Calluna), dabécie (Daboecia), kyhanky (Andromeda), vřesovce (Erica) a podobné. Partie je to malá. Jak už bylo řečeno, těmito druhy rostlin se hlouběji nezabýváme.






Zcela samostatnou partií je sbírka různých podléšek. Ty máme rádi, protože jsou to květy již opravdového jara. Ze severní strany je trávník, z jižní strany jsou asi metr vysoké listnaté keříky, které z jara pustí slunce a v létě cloní. Do snímku vložený květ je krásně růžová podléška Hepatica x euroasiatica ´Sophie Duprée´ se kterou se s vámi loučí

zanícení skalničkáři
Martin a Jarka Pilných

Dalších fotografií máme stovky a nelze je tu všechny předvést. Ovšem mnohé fotky rostlin z naší skalky jsou také roztroušeny na tomto webu.




Omlouvám se. Fotky jsou jen pro informaci. Kvalitu ztrácejí silným zmenšením. © Martin Pilný, 2018

Zároveň chci upozornit, že grafika stránky (a nejen této) se na mobilech i tabletech různě rozhodí, hlavně popisky k fotografiím. Stránka je dělána především pro počítače.