www.skalnicky.cz Zpět na úvodní stránku
 
Výstavy a akce
Zajímavé rostliny
Pro
začátečníky
Skalky pro inspiraci
Bude Vás zajímat...
Ze světa hor
Adresy pěstitelů
Informace o klubech
Dionysie - skleníkové skalničky

Část první - PĚSTOVÁNÍ

Rostliny rodu Dionysia patří pravděpodobně k těm, které u skalničkářů vzbuzují největší respekt. Jsou všeobecně pokládány za nejobtížnější rod a do jisté míry je to snad i pravda. Alespoň pokud jde o pěstování venku, na skalce. Ale když jsem je začal koncem osmdesátých let pěstovat (samozřejmě ve skleníku), zjistil jsem že to zdaleka není tak zlé, jak se říká. Znám mnoho skalniček, které často neudržím ani rok nebo dva, a» už s pomocí skleníku nebo bez něho, zatím co dionysie mám až 12 let staré exempláře. Jen namátkou příklady: Androsace delavayi, A. yargongensis, Eritrichium nanum, Calceolaria darwinii, Campanula morettiana, Townsendia incana a mnoho dalších, ty jsou všechny obtížněji udržitelné, než dionysie. Bez skleníku to ale bohužel s dionysiemi nejde a nejde to ani bez znalostí jejich potřeb. Ale abych mluvil pravdu - netvrdím, že vůbec neodcházejí. A také jsou mezi nimi druhy snadnější a jiné obtížnější. V současné době je známo 47 botanických druhů, z nichž necelá polovina je v kultuře. V mé sbírce je dnes 14 botanických druhů a další 3 jsem už sice pěstoval, ale přišel o ně.

Vpravo: Dionysia bryoides (Foto Robert Rolfe)


Dionysie jsou rostliny svislých, k severu obrácených, většinou vápencových skalních stěn a roklí hornatých částí Iránu, Afghanistanu, Iráku, Pákistánu a jižních horských oblastí bývalého SSSR. Jsou to všechno oblasti, charakteristické nízkým množstvím srážek a nízkou vzdušnou vlhkostí. Ale skalní štěrbiny, do kterých jsou zarostlé, jim přitom poskytují dostatek vlhkosti, takže rozhodně nemůžeme dionysie považovat za suchomilné rostliny. A ještě jednu vlastnost skalní štěrbiny mají - poskytují velmi málo živin, zvláště těch organických. Rostliny z nich jsou zvyklé na spartánskou stravu, a to neplatí jen pro dionysie. Teploty jsou v těchto oblastech dost vysoké, i ve vyšších polohách, ale těm se dionysie alespoň částečně brání obýváním stinných skalních stěn. Faktem ale je, že v kultuře snesou o něco vyšší teploty, než typické vysokohorské skalničky.


Dionysie pěstuji v hliněných květináčích s výjimkou úplně mladých semenáčků nebo řízkovanců. Květináče volím nepříliš velké, přesněji řečeno ne o mnoho větší než je jejich kořenový systém v době přesazování. U malých semenáčků nebo řízkovanců je to průměr 5-7 cm a tam také často používám plastové kontejnerky nebo kelímky, starší rostliny pak postupně přesazuji do větších, až do průměru asi 20 cm. Všechny dionysie také nejsou stejně vzrůstné.


Substrát v květináčích používám pro všechny druhy stejný a při jeho volbě jsem vycházel z osvědčených receptů anglických pěstitelů. Obsahuje pouze 20% výživného podílu a 80% inertního balastu. Zpočátku jsem zkoušel tento poměr až 50:50 a postupně ho snižoval až na 25:75, ale poměr 20:80 se potvrdil jako nejlepší. V něm dionysie nejen lépe prospívají a jsou odolnější (i když méně přirůstají, ale to považuji za přednost, ne nedostatek), ale co hlavně - lépe kvetou.
Jako výživný podíl používám směs stejných dílů drnovky a bukovky. Těch zbývajících 80% pak tvoří směs stejných dílů hrubého říčního písku (ne spékavého kopaného!), agroperlitu, vápencové kamenné drtě a žulové drtě, obě v zrnitosti 2-4 mm.Vápencovou dr» si obstarávám obtížně a proto s ní šetřím. Kdybych měl pro ni stejně dostupný zdroj jako pro tu žulovou (lom 6 km od zahrady), dal bych raději 2 díly vápencové drtě. Dá se použít také rozpadlá nebo drcená opuka nebo travertin, ale s těmi opatrně, drží příliš mnoho vlhkosti. Je možno použít i 2mm keramzit. Na drenážní otvor v květináči dávám kamínek, střípek nebo ještě lépe plastovou sí»ku, na povrch substrátu po zasazení rostliny pak dám nejméně 1 cm silnou vrstvu kamenné drtě velikosti 4-8 mm a tu pečlivě podhrnu pod bochánek rostliny, aby všude ležel jen na této vrstvě.

Vlevo: Dionysia tapetodes (Foto Martin Pilný)


Květináče s dionysiemi držím celoročně ve skleníku, téměř po okraj zapuštěné do pískového lože. V horkých letních dnech stíním skleník zvenku stínovkou z  latí, ale skutečně jen v době největšího slunečního úpalu. Další podmínkou bohatého kvetení dionysií je totiž dostatek světla. Příliš zastíněné, třeba okolními stromy, málo kvetou. Skleník musí být bezvadně větraný, co nejvíce (alespoň polovina) oken otevíracích nebo vysazovacích a dveře na léto trvale otevřené, aby uvnitř byla nejen co nejnižší teplota i když je skleník na slunci, ale i co nejnižší vzdušná vlhkost.
Zalévání netřeba přehánět. Trvalá dostatečná vlhkost kolem kořenů je ovšem další podmínkou. Není pravda, že je třeba dionysie držet v suchu, ani v zimě nesnesou přeschnutí. Zalévám vždy, když písek mezi květináči v horních 1-2 centimetrech vyschne, což je snadno kontrolovatelné. V horkých dnech to bývá každý den nebo obden, v chladnějších úměrně méně často. Zalévám hlavně písek mezi květináči, ale malé množství vody občas i do květináče, samozřejmě jen na okraj. Do bochánku rostliny by voda nikdy neměla přijít. (Výjimkou jsou zcela mladé rostliny). Jak se koncem léta blíží chladnější dny, zalévám méně často a jen do písku a jakmile písek přestane vysychat, nezalévám už vůbec. Po celou zimu by ale písek neměl úplně vyschnout, ani substrát v květináčích, i když v mrazech na kost zmrzne. Mráz dionysiím nevadí, ani velmi časné květy jsem nikdy neměl poškozeny. Koncem zimy, jakmile rostliny začnou oživovat, začnu opět se zálivkou a v době kdy nasazují poupata a kvetou (březen-duben) zalévám vydatně i po okrajích do květináčů.


Kritická období pro dionysie jsou dvě. Tím prvním je pozdní léto, kdy rostliny jsou ve vegetačním klidu a kdy občas trpí těžko vysvětlitelným odumíráním. Nejprve malý kousek rostliny zvadne a zesvětlá a i když se odstraní, často postupně odumře celá rostlina. Není proti tomu ochrany, jedině řízkováním si udržovat stále zásobní rostliny. Naštěstí se to nestává často. Spálení rostlin, které se projeví zhnědnutím nejvíce osvícené části bochánku, se dá předejít zastíněním a dostatečnou zálivkou. Druhé kritické období je vlhká zima s teplotami těsně nad bodem mrazu, kdy dionysie trpí botrytidou. Proti tomu pomáhá poněkud sušší substrát v květináči, dokonalé, třeba i nucené větrání skleníku a případné jemné a opatrné přestříknutí fungicidem (např. Rowral).
Ve skalce dionysie nepěstuji, takže nemám co bych k tomu řekl. Vím, že ve výjimečných případech se daří ty nejsnadnější druhy (D. aretioides, D. curviflora, D. involucrata, D. tapetodes a kultivar Monika) venku udržet, ve štěrbině svislé stěny, nejlépe pod převisem. Viděl jsem tak růst dionysie v botanické zahradě v Brně, nebo v tufové stěně př. Čepičky v Radotíně, ale není to ono. Několik zahraničních pěstitelů si pro dionysie vytvořilo tufové stěny nebo skalky přímo ve skleníku. Tam ovšem rostou a kvetou Dionysie dobře.
Za všechnu péči se dionysie dokonale odmění v době květu. Kvetou velmi brzy zjara, některé druhy už koncem února, jiné v březnu nebo v dubnu. A pokud kvetou bohatě (i když některé, např. D. curviflora, nerady), dávají tím najevo, že je o ně dobře postaráno.

Část druhá - DRUHY A HYBRIDY

Jak jsem již uvedl v první části tohoto článku, je dnes z přírody známo asi 47 botanických druhů, z nichž podle mých znalostí 22 je v současné době v kultuře, ale může to být i o několik víc. Nebudu zde jednotlivé druhy podrobně popisovat ale zmíním se stručně alespoň o každém z těch druhů, které se v posledních asi 15 letech objevily v mém skleníku. Je jich sedmnáct.
S hlediska obtížnosti pěstování bych těchto 17 druhů rozdělil do 3 skupin. V  první, nejsnadnější skupině, jsou D. aretioides, curviflora, D. involucrata, D. tapetodes a D. teucrioides. Ve druhé pak D. afghanica, D. archibaldii, D. bryoides, D. freitagii, D. janthina, D. microphylla a D. viscidula. A ve třetí nejobtížněji pěstovatelné skupině jsou D. bornmuelleri, D. denticulata, D. lamingtonii, D. michauxii a D. revoluta.

 

 

Vpravo: Dionysia lycaena (Foto Martin Pilný)

 

 

D. afghanica Grey-Wilson: Tvoří velmi kompaktní, nesmírně pomalu rostoucí bochánek, kvetoucí velmi časně, spolu s D. denticulata jako první, často i v polovině února a velmi bohatě. Květy jsou přisedlé a velmi zvláštně porcelánově modré. Trpí letním vedrem. Velmi obtížně se řízkuje přesto že koření poměrně dobře, ale oddělit z toho úžasně sevřeného bochánku drobných růžiček některou tak, aby se nerozpadla, se jen málokdy podaří. V tomto krátkém odstavci jsem použil pětkrát slovo „velmi“, ale tato dionysie si to zaslouží. Je mimořádná.

D. archibaldii Wend.: Vytváří řídký bochánek s pomoučenými lodyhami i lístky. Její vzrůst je tím řidší, čím má bohatší substrát a méně světla. Květy jsou světle nafialověle růžové. Díky řídkému vzrůstu se dobře řízkuje a i slušně koření. Kvete v březnu.

D. aretioides (Lehm.)Boiss.: Je to dost známý a robustnější druh, žlutě kvetoucí. Listové růžice jsou až 20 mm v průměru a celý bochánek má ve 3. roce po vyklíčení průměr už asi 10 cm. Je to jedna z mála dionysií, které u nás často dávají semena, takže je lepší ji vysévat, než řízkovat. Kvete v první polovině dubna.

D. bornmuelleri (Pax)Clay:Je jedna z nejrobustnějších. Listové růžice jsou až 4 cm velké, lodyhy řídce olistěné a listy až 5 cm dlouhé. Kvete žlutě. Pěstoval jsem ji dvakrát, ale vždy jen krátce. Kvetla v polovině dubna.

D. bryoides Boiss.: Patří k nejkrásnějším, zejména pro sytě fialovou barvu jejích k bochánku přisedlých květů a ochotu bohatě kvést. Tvoří kompaktní bochánek, jehož listové růžičky jsou asi 3-4 mm v průměru. Poměrně dobře se množí řízkováním. Kvete v druhé polovině března.

D. curviflora Bunge: Je poměrně snadná, ale jejím nedostatkem je že méně kvete, zvláště některé klony. Tvoří kompaktní, tvrdý bochánek s drobnými růžičkami, které ale mají trochu delší lodyžky, takže jdou dobře řízkovat. Květy jsou světle modrofialové. Spolu s D. tapetodes je asi nejvhodnější pro pěstování ve skalce. Kvete koncem února a v první polovině března.

D. denticulata Wend.: Potřebuje zvláště chudý substrát, protože jinak má snahu jednotlivé lodyhy (listových růžic) prodlužovat a vytvářet tak velmi řídký bochánek. Je silně pomoučená a tím je krásná. Kvete velmi časně, někdy už i na podzim nebo během zimy, žlutými květy. Jen málokdy se mi podařilo udržet ji dva roky, naštěstí jde dobře řízkovat.

D. freitagii Wend.: Vytváří tuhý bochánek listových růžic, které mají asi 6-9 mm v průměru, s patrnou a poněkud vystouplou nervaturou listů, podobně jako D. involucrata. Květy jsou v různých odstínech růžové až purpurové barvy. Řízky dost špatně zakořeňují, nejlépe z mladých rostlin. Kvete v dubnu.

D. involucrata Zapr.: Pochází z bývalých jižních sovětských republik, je dosti známá a snadná. Tvoří volnější bochánky než D. freitagii s podobnými listy, listové růžice mají ale v průměru asi 15 mm. Kvete jako zdaleka poslední ze všech druhů, až koncem dubna nebo začátkem května. Květy jsou na asi 5 cm dlouhých stvolech v okolíku, růžové, někdy vykvétají ještě o něco později ve druhém patru. Má i čistě bílou formu. Dává semena, zejména po umělém opylení, ale naproti tomu její řízky vůbec nekoření.

D. janthina Bornm. et Wink.: Dosti kompaktní bochánek s růžovými květy. Nepatří k těm nejobtížnějším, pěstuji ji už několik let, ale nekvete a nekvete. To mi jiná dionysie nedělá.

D. lamingtonii Stapf.: Je rovněž kompaktní, ale mimořádně měkký bochánek s listovými růžicemi jen 2-2,5 mm v průměru. Jako jediná z dionysií dělá na zimu to, na co jsme zvyklí u rodu Draba - listové růžičky zhnědnou a vypadají jako odumřelé. Rozkvétá žlutými květy s mimořádně dlouhou trubkou koncem března.

D. michauxii (Duby)Boiss.: Má o něco větší růžičky než předchozí, asi 3mm a rovněž žluté květy. Lístečky v růžicích jsou stříbřitě ochmýřené, bochánek je podobně měkký jako u D. lamingtonii, nehnědne ale před zimou. Je značně obtížná a ani řízkování nebývá příliš úspěšné.

D. microphylla Wend.: Tvoří kompaktní a tvrdý bochánek s růžičkami 3-4 mm v průměru. Kvete na stvolech 2-2,5 cm vysokých dosti velkými květy (průměr asi 10 mm) světle fialové barvy. Kvete pozdě, až v druhé polovině dubna. Řízky špatně koření.

D. revoluta Boiss.: Tvoří spíše řidší trsy než bochánky, u var. revoluta zelené, u var. canescens šedavé a kvete žlutě. Mám s ní špatné zkušenosti. Jednak není moc pěkná a navíc mi v obou případech, kdy jsem ji získal, rychle uhynula.

D. tapetodes (Bunge)Bornm.: Tato dionysie byla u nás myslím jako první v kultuře. Je dostatečně známá a snadná. Tvoří kompaktní bochánky listových růžiček, velkých asi 3-4 mm a má dvě formy - zelenou a pomoučenou (farinosní). Obě kvetou žlutě, podle mé zkušenosti farinosní o něco méně bohatě. Ve žhavém létě je trochu náchylná ke spálení. Rozkvétá v první polovině března. V kultuře je několik klonů, takže dává semena i když jen v malém množství. Dobře se i řízkuje.

D. teucrioides Davis et Wend.: Ani se dionysii příliš nepodobá. Tvoří hodně řídký keřík s dřevnatějícími lodyhami, po 3 letech asi 15 cm vysoký a stejně široký. Listy jsou až 30 mm dlouhé a 8 mm široké. Lodyhy od spodu nepěkně vyholují, takže starší rostliny nejsou pěkné. Květy jsou ovšem typické pro tento rod, s dlouhou trubkou, žluté. Dává semena a nejde řízkovat.

D. viscidula Wend.: Tvoří bochánky růžic asi 8-10 mm v průměru, s purpurově fialovými květy. Nemám s ní zatím téměř žádné zkušenosti, ale její řízkování se nezdá být snadné.

Poznámka: U udávaných dob kvetení jsem proti skutečnosti mého skleníku ubíral 10-14 dnů s ohledem na nadmořskou výšku mé zahrady.

Hybridy
Křížení dionysií se v kultuře provádí teprve od konce osmdesátých let. Hlavní zásluhu na tom mají dva pěstitelé - Michael Kammerlander z německého Würzburgu a anglický pěstitel Eric Watson. Přišli totiž na to, že dionysie je možno úspěšně opylovat přenášením pylu z rostliny na rostlinu pomocí koňské žíně. Podmínkou úspěšného opylení je ovšem respektování tzv. heterostylie (česky různočnělečnosti), kdy rostliny některých rodů, a Dionysie patří mezi ně, vytvářejí dva typy květů. V jednom z nich vyčnívá čnělka s bliznou nad prašníky, ve druhém naopak je čnělka krátká a blizna schovaná pod prašníky. Opylení je téměř výhradně možné jen přenesením pylu z jednoho typu květu na druhý.


Aby v křížencích a vůbec v semenáčích dionysií nebyl zmatek, označují pěstitelé své semenáče čísly. Semenáče M. Kammerlandera jsou označeny např. MK 8809/2, kde první dvě číslice značí rok výsevu, druhé dvě nebo tři mateční rostlinu a číslice za lomítkem pořadové číslo semenáčku z daného výsevu. Hybridy E. Watsona jsou označeny např. EGW 93/2, kde 93 je rok výsevu a 2 je pořadové číslo výsevu v daném roce.
Dochází však i k samovolnému opylení, což pozoruji i ve svém skleníku od té doby, co v něm držím větší počet druhů. Řízená křížení dvou druhů je proto nutno izolovat od přístupu hmyzu nebo i větru, což Kammerlander provádí přikrytím rostliny drátěným cedníkem s uříznutou rukojetí. Jsou už ale i hybridy, kde je známa mateční rostlina ale opylovač ne, protože křížení vzniklo samovolně. A některé jsou pěkné. Díky zmíněnému číslování, které by se mělo u dalšího množení řízkováním dodržovat, je stále jasné o jaký hybrid se jedná. A číslování se aplikuje i na semenáče přírodních druhů, získané v kultuře, protože často už nejsou čisté.

Vlevo: Dionysia ´Monika´

Kříženců dionysií je dnes už pravděpodobně několik set. Snad nejznámější je Kammerlandrova ´Monika´ MK 8809/1, kříženec D. curviflora x tapetodes s krémovými květy s tmavě žlutým středem. Asi nemá smysl abych je podrobněji popisoval, zmíním se jen heslovitě o několika z těch, které mám ve skleníku.
Dionysia ´Ina´MK 9202/2 je kříženec D. archibaldii x curviflora, kompaktní, bledě fialové květy. D. ´Manuela´ MK 9225/4 je D. microphylla x archibaldii, světle modrofialové květy. D. ´Markus´ MK 9102/1 je stejného křížení jako ´Ina´, má o něco větší růžice a růžově fialové květy. D. ´Nocturne´ MK 9307/5 je D. bryoides x tapetodes, je velmi hezká protože má dvoubarevné květy - purpurově červené s velkým žlutým středem. D. ´Schneeball´MK 9225/1 je D. microphylla x archibaldii, pomoučená, se světle modrofialovými květy. D. ´Emmely´ MK 9402/1 je D. archibaldii x ? (opylovač neznámý) a je celá tak silně pomoučená, že listy růžic jsou téměř bílé. Má velké, světle fialové květy. Jsou také F2 hybridy, např. F2 Monika ze semen z kultivaru ´Monika´ a to EGW 94/1, nebo ZR-MK 9744 (Kammerlandrova semena u mne vysetá a vyklíčená) nebo dokonce i ZR 0104, výsev ze semen z mé ´Moniky´. A další a další.

Pokud jde o pěstování, hybridy pěstuji stejně jako přírodní druhy a nepozoruji, že by hybridy byly snadnější nebo odolnější. Jejich pěstování je v podstatě stejně snadné nebo nesnadné, jak se to vezme, jako u přírodních druhů. Kultivar ´Monika´ je sice ze všech nejsnadnější, ale aby ne, když je to kříženec dvou nejsnadnějších druhů.
Závěrem bych ještě chtěl apelovat na všechny, kdož pěstují dionysie. Udržujte prosím při jejich množení a šíření jejich číslování. A pokud vám dionysie dají semena a budete vysévat, zaveďte si pro ně jednoduché číslování s iniciálami vašeho jména. Abychom měli v dionysiích pořádek.

Část třetí - ROZMNOŽOVÁNÍ

Jsou čtyři hlavní podmínky úspěšného pěstování dionysií. Tou první je skleník, druhou chudý substrát, třetí trvalé mírné vlhko a tou čtvrtou je každoroční množení pěstovaných rostlin. Je dobré mít neustále v rezervě záložní rostliny pro případ ztráty. V úvahu připadá pouze rozmnožování řízky nebo výsevem.


Řízkování dionysií má svoje zvláštnosti dané skutečností, že jsou to rostliny zvyklé na suchý vzduch a mimořádně náchylné k botrytidě ve vlhkém ovzduší. S normální množárnou, kde je hodně vlhká atmosféra, což je pro jiné skalničky žádoucí, u dionysií neuspějeme. Pro řízky dionysií je nutno vytvořit sušší atmosféru, ale přece jen ne tak suchou, jakou poskytujeme zakořeněným a dospělým rostlinám. Pravda, zkoušel jsem ponechat řízky po napíchání do kontejnerku zcela volně v dobře větraném skleníku, bez skleněného příkrovu a i tak některé kořenily. Ale lepší výsledky jsem dostal s příkrovem, avšak větraným. Nakonec jsem to vyřešil jednoduše - každý kontejnerek s řízky je přikryt obrácenou litrovou sklenicí, která je na jedné straně podložena asi 2 cm vysokou podložkou. Řízky potřebují hodně světla, ale ne přímé slunce v horkých dnech.
Při řízkování odebírám jednotlivé listové růžice s co nejdelším kouskem lodyžky. Odstřihuji je malými ostrými nůžkami (z manikury). Připravím si kontejnerek naplněný čistým hrubým ostrohranným pískem a řádně ho zaleji, aby se písek sesedl. Řízky zbavím ve spodní části lístečků (ne otrháním, ale ostříháním), za sucha ponořím spodním koncem do práškového stimulátoru a pak zasadím do písku co nejhlouběji, aby byl spodek růžice v pevném kontaktu s pískem. Řízky označím jmenovkou a pokud do stejného kontejnerku dávám ještě řízky dalšího druhu, oddělím je proužkem plastové folie od sebe. Ve většině případů není totiž možné odebrat velký počet řízků, často beru jen jeden nebo dva, protože si nechci zkazit pěkný bochánek. Nakonec všechno znovu zaleji jemnou kropičkou, aby si písek pěkně přisedl k  řízkům ale abych je nevyplavil.

Vpravo: Dionysia 'Markus' (Foto Martin Pilný)

Doba kdy je nejvhodnější řízky odebírat je značně nejasná. Zkoušel jsem to v kterékoliv době od konce února do poloviny srpna a vždy alespoň něco zakořenilo. Ale největší procento řízků mi koření při napíchání v průběhu června. Vzhledem k poloze mé zahrady to možná v nižších polohách bude dříve. Angličané udávají jako nejvhodnější dobu druhou polovinu května. Doba, kterou řízky potřebují k zakořenění, je také různá - od 3 týdnů až do několika měsíců. Některé druhy koření snadněji (D. aretioides, D.curviflora, D.tapetodes), jiné obtížněji a některé téměř vůbec. Někdy dokonce nechávám řízky, napíchané v létě, přes zimu a přepichuji je až na jaře, ale v tom případě už na podzim jejich příkrov odstraním.
Jakmile jsou řízky zakořeněny, tj. očividně ožijí a začnou jevit známky růstu, přepichuji. A to už do normálního „dionysiového“ substrátu. Dionysie mají jemné kořínky, je proto třeba postupovat opatrně, ale když písek v kontejnercích není příliš mokrý (a když není spékavý, takový je nevhodný), jde to dobře. Celý obsah kontejnerku vyklepnu a opatrně rozeberu na jednotlivé sazeničky. Přepichuji buď do malých hliněných květináčků nebo do plastových kelímků, v obou případech s vrchní drenáží kamenné drtě.

Rozmnožování výsevem je problematické. Také tento způsob rozmnožování dionysií má několik úskalí. Především je třeba, aby dionysie vůbec vytvářely semena. K tomu je nutno mít rostliny s dlouhou i krátkou čnělkou. Některé druhy jsou v kultuře jen v jediném klonu, množeném pouze řízkováním, a ty semena nevytvářejí. Mohou se však za příznivých podmínek opylit rostlinou druhého typu heterostylie, ale jiného druhu nebo hybridu. Z toho vyplývá druhé úskalí - spontánní křížení, ke kterému jsou dionysie ochotné. Není vůbec jisté, že výsledné semenáčky budou pravý druh. Naopak - podle mé zkušenosti budou s  velkou pravděpodobností hybridní. A pozoruji že čím víc dionysií ve skleníku mám, tím častěji dochází k samovolnému opylení některých rostlin. Je ale několik druhů, které tvoří semena pravidelně. Je to D. aretioides, D. involucrata a D. teucrioides, které se často vyskytují v nabídkách semen. A bývají většinou pravé, protože kvetou v době kdy už jiné nekvetou. Pokud jde o hybridy, vytvářejí fertilní semena dost často, zvláště po umělém opylení.


Dalším úskalím je životnost semen, která je u dionysií krátká. Proto by se semena měla vysévat hned, jakmile jsou zralá. Doba kdy semena dozrávají je u tohoto rodu velmi pozdní, přesto že tak brzy kvetou. U mne je to listopad až prosinec. A konečně - s výjimkou několika druhů s delšími květními stvoly (D. involucrata, D.microphylla, D. teucrioides) se semena v bochánku velmi nesnadno hledají, protože jsou v době sklizně přerostlá novým patrem růžic. Je pak nutno s pomocí jemné pinzety prohledat opatrně bochánek. Určitým vodítkem jsou zaschlé zbytky květů, které z toho důvodu ponechávám až do sklizně semen na rostlinách. Ale u druhů s kompaktním vzrůstem je to obtížné. A ještě něco - nechtěl bych vyvolat klamné zdání, že úroda semen je bohatá. Někdy najdu v bochánku 2 nebo 3 semena, často vůbec nic. Někdy ale i 30 semen.
Výsev semen dionysií provádím stejně, jako všech ostatních skalniček a ani následná manipulace se semenáčky se nijak neliší od běžného postupu. Do jakých nádobek semenáčky přepichuji, jsem se zmínil již v části o pěstování. Substrát je většinou stejný jako pro dospělé rostliny, někdy použiji i substrát o něco bohatší, abych podpořil počáteční růst. Přepichuji jakmile jsou semenáčky slušně manipulovatelné. Než semenáčky po přepíchání řádně zakoření, měly by být chráněny před slunečním úpalem.


Vlevo: Dionysia 'Markus' (Foto Robert Rolfe)

Nakonec bych chtěl ještě jednou připomenout nutnost dodržovat číslování dionysií získaných výsevem, a to i při výsevu přírodních druhů. Při jejich množení řízkováním a dalším šíření bychom měli s mladou rostlinou předávat i její číselné označení. A při vlastním výsevu kteréhokoliv druhu nebo hybridu si to číslo vytvořit. Nejvodnější pro tento účel se ukazuje označení podle tohoto vzoru: XY 0305/4. Jedná se o rostlinu z výsevu pěstitele XY (iniciály jeho jména), vysetou v r. 2003, v pořadí pátý výsev dionysií v tom roce, čtvrtý semenáček z toho výsevu.
Závěrem vám přeji mnoho zdaru při pěstování a množení krásných skalniček, jakými dionysie beze sporu jsou.

Připravil ZDENĚK ŘEHÁČEK - fotografie M. Pilný a R. Rolfe


© 2000 - 2012. Obsah a design:Martin Pilný
Od roku 2000 tuto stránku navštívilo 1 850 000 návštěvníků. Počet přístupů : od 15.3.2012 tuto stránku vidělo: 30212 návštěvníků.