Španělská Sierra Nevada

hory, které laika neokouzlí,
lyžaře, zvláště běžkaře, nadchnou,
pěšího turistu rozmazlí
a skalničkář tu plesá.

Mohutné pohoří, které vytváří na jihu Španělska jakousi hradbu od Středozemního moře je zvláštní z mnoha důvodů. Především je pro našince hodně daleko, a tak je stále málo známé mezi Čechy. Dobře jej znají lyžařeníchtiví Španělé z jihu, neboť do svých nejbližších pořádných hor - Pyrenejí to mají zatraceně daleko.

V minulém padesátiletí se zde vystřídalo mnoho, zvláště anglických, botaniků, sběračů semen i pěstitelů. A tak většina rostlinných pokladů z těchto hor je zavedena v kultuře. A ty co nejsou, obvykle ani nejdou v nížinných polohách pěstovat. Například endemitická půvabná violka Viola crassiuscula, nebo známá Androsace vandellii, která roste i zde, lze dole dlouhodobě pěstovat spíše v alpinkovém skleníku či boxech, než volně na skalce.

Sierra Nevada - ve významu to znamená sněžné či zasněžené pohoří - je díky své osamocenosti, izolovanosti od ostatních horských masivů Evropy floristicky jedinečné horstvo. Dalo základ mnoha endemitům, rostoucím jen zde a nikde jinde ve světě. Některé z nich přibližuje i náš fotoseriál. Různé nenechavce chceme upozornit, že je na celém území pohoří i jeho přilehlého okolí vyhlášen od roku 1989 pod záštitou UNESCO Národní přírodní park Sierra Nevada, s veškerými přísnými ochranářskými opatřeními. Od roku 1986 je zároveň biosférickou rezervací Andalucie. Přesto v zimě je to významný lyžařský terén pro široké okolí. Pořádají se zde i lyžařské závody.

Výpravu, či spíše výlet na hřebeny lze realizovat s dopomocí vozidla za jediný den z podhorského významného kulturního centra jihu Španělska, ze známého města Granada. Téměř pod vrchol Velety, na planinu Albergues (2500 m n.m.), kde stojí hotel a je obrovské parkoviště, lze vyjet autem. Odtud je to maximálně dvě hodiny volnou chůzí až na vrchol. Cesta je pohodlná, zčásti po vysokohorské silnici, na kterou již auta nesmí, zčásti po chodníkách s nenáročným terénem. Kdo jede za scenériemi, ten se tu nudí, kdo jede za drobínky v suti u nohou, nevychází z úžasu. Celá planina je bez stromů, působí chladně (což je i fakt) a nehostinně. Ovšem v sutích a skalních štěrbinách je neuvěřitelné množství druhů pravých alpínek - přes 350 obvykle velmi vzácných taxonů. Srdce skalničkáře zde pookřeje, když vidí ve své domovině růst spokojeně rostliny, které zná, doma piplá z výsevů, darů či nákupů od množitelů. Zvláště zde si každý pravověrný milovník alpínek začne říkat: a končím s pěstováním, budu se na to už jen jezdit dívat. Pak přijede domů, rozpomene se na zážitky a už opět listuje v katalozích a indexech výměn semen a spřádá plány, kde by to v zahradě rostlo nejlépe.

Bohužel, jezdilo se sem v minulosti hodně rýpat a sbírat semena, zvláště velkopěstitelé z mnoha zemí. Vyhlášením rezervace to sice opadlo, ale populace některých druhů zde byla hodně poškozena. Naštěstí příroda si dokázala poradit a již tu opět lze najít poklady, které vám představujeme na snímcích. Je to jen zlomek toho, co na Sierra Nevadě roste.

Připravil a fotografoval © Martin Pilný

Řebčík, který zde roste, je pouhých 10 cm vysoký a někteří botanici jej označují jako Fritillaria lusitanica var. nevadensis, jiní jen jako Fritillaria lusitanica (syn. Fritillaria hispanica), který však roste i v dalších částech Španělska a Portugalska. Ten je ale až 25 cm vysoký a roste v travách a humózní zemině. Varieta nevadensis je nizoučká a spokojí se s propustnou jemnou kamennou drtí, trochou humusu, mezi trsíky ostřic.

Písečnice Arenaria imbricata vytváří kompaktní nizoučké porosty na kamenech a sutích. Není vyšší než 1 cm a bez drenáže v nížinách uhnije.

Endemitická tařice Alyssum purpureum, kterou udržet v kultuře je obtížné. Roste podobně jako lomikameny ve skalních spárách nebo v sutích. Vyžaduje dokonalou drenáž, dostatek světla, ale chlad. Nebývá vyšší než 5 cm a v době květu ji nelze přehlédnout. Listy má stříbřité, drobounké.

Tento svlačec, Convolvulus boissieri,se vyskytuje od jihu Španělska až po Turecko v celé oblasti hor Středomoří. Rostliny ze Sierra Nevady jsou však choulostivější než například z Balkánu. Štěrkový svah ve skalce, dostatek slunce a tato plazivka 2-3 cm vysoká se vám bude zvolna rozrůstat i bez zimní přikrývky.

Neobvyklá endemitická rostlina, kdy mnohý by nepoznal, že jde o jitrocel. Plantago nivalis je typický stříbřitým listem, kvůli kterému se také pěstuje coby ozdoba na sutích s trochou humusu a rašeliny. Květ má typicky jitrocelový, nezajímavý. V horách roste na nivách v travách blízko potůčků, ale v nížině by vám takto vysazený uhníval. Nechce příliš slunečnou expozici. Jinak je nenáročný, ale jen s obtížemi se množí.

Další z endemitů Sierry Nevady, který patří k aristokracii těchto hor a jen s obtížemi se krotí v nížinných podmínkách. Viola crassiuscula je půvabná violka rostoucí výhradně na odklonu od prudkého slunce, s listy skrytými pod převisy ve skalních spárách. Květy naopak vystrkuje za světlem ze spár ven. Přesto nebývá vyšší než 10-15 cm. Bez dokonalé drenáže brzy uhnije. Přehnané sucho však také ráda nemá.

Rostlina, která se jeden čas stala módní mezi sběrateli lomikamenů. Saxifraga nevadensis, také endemit, jak název napovídá, patří sice mezi mechovité lomikameny, ale ty obtížněji pěstovatelné. Chce chlad a jemné vlhko na kořeny, list ve stínu spáry či převisu a květ na světle, bez slunečního úpalu. Hledejte však takovou spáru ve skalce. Ani v horách ji nenajdete všude, nejvýše pak do 2600 m n.m. Rostlina vytváří rozvolněné bochánky a nízké porosty v širokých spárách skal. Není vyšší než 3-5cm.

Zvláště cenný endemit, hlaváč Scabiosa pulsatilloides, který najít v rozlehlých horách je obtížné. V oblasti vrcholu Trevenque je malá, přísně chráněná kolonie. Jako většina alpínek z vrcholové oblasti Sierra Nevady, také tento hlaváč chce dokonalou drenáž v suti s trochou humusu. Není mi známo, že by byl u nás v kultuře. Rostlina má drobounké listy přitisklé k zemi a květní lodyhy výjimečně přesáhnou 10 cm. V nižších polohách jsou do 20 cm. Dlouho kvete v létě.