ORTLERSKÉ ALPY

hory v severní Itálii,
překvapí mohutností
a množstvím kvítí.

Hory, kterým se tentokrát věnujeme jsou pro Čecha téměř příruční. Ortlerské Alpy, ležící v severozápadním výběžku italských Alp jsou z Česka dostupné během šesti, sedmi hodin jízdy autem či autobusem přes Rakousko. Na mapách je najdete západně od města Merano (Meran), téměř u švýcarských hranic, podél širokého údolí Val Venosta. Leží na jižním okraji Národního parku Stelvio. Masiv Ortlerských Alp má svou východní část, s východiskem v městečku Sulden (Solda), které leží v nadmořské výšce 1906 metrů; západní část masivu lze navštívit z městečka Trafoi (Trafo) ve výšce 1543 m. Z jihu, přes masiv je východiskem známé středisko Bormio, z kterého vede úchvatná vysokohorská silnice na sedlo Stilfserjoch (Passo Stelvio) ve výšce 2760 m. Na toto sedlo se lze dostat také ze zmíněné obce Trafoi. Ale pozor, nevyjede zde větší autobus, jen osobní auta a krátké minibusy. Silnice je mimořádně serpentinovitá s malými poloměry zatáček. O to více je však úchvatná!

Dalším z východisek do těchto hor je kouzelné údolí Martelltal (Val Martello), které je dole plné jahodových plantáží a nahoře s výhledy na trvale zasněžené vrcholy hor.
Mezi východní a západní částí masivu je nejvyšší vrchol Ortler (3905 m n.m.), kolem kterého je několik dalších více než třítisícových velikánů s ledovci a trvalými sněhy. Nás samozřejmě zajímaly polohy nižší,okolo 2500 metrů, kde sníh alespoň na část roku roztaje a objeví se množství krásných, vzácných skalniček. Vhodným časem pro návštěvu těchto partií je začátek až polovina července. V tuto dobu se zde hory mění v květnici.

Tůry jsou zde relativně snadné, neboť výšku vám pomohou nabrat lanovky nebo silnice. Z obce Sulden například vede jedna lanovka na Kanzel (Pulpito), od níž lze nahoře dojít do krásné partie kolem chaty Düsseldorferhütte (Rifugio Serristori) ve výšce 2721 m. Ze Suldenu však vede ještě jedna obrovská lanovka na Schaubachhütte (Rif.Citta di Milano) ve výšce 2581 m. Od ní lze poměrně pohodlně zvolna vystoupat do výšky 3 123 metrů na sedlo Madritschjoch (Passo del Madriccio), ze kterého lze jít ještě na sousední vrcholy, nebo sedlo přejít a sestoupat jižními svahy do zmíněného údolí Martelltal (Val Martello), kde je opět silnice a doprava.

Další pěkné tůry jsou ze sedla Stilfserjoch (Passo Stelvio 2760 m) v západní části hor. Zvláště do oblasti východně od sedla po cestě č.20 směrem na Piz da las trais Linguas (2843 m) nebo po č.23 k vrcholům. Nejsou zde vleky, lanovky a sjezdovky jako na opačné straně sedla. Proto je tu květena nezničená a bohatá. Půjdete-li odtud po cestě č.20, budete traverzovat květnaté úbočí Korspitze (2933 m) a zvolna klesat k horní stanici lanovky, k Furkelhütte (Rifugio Forcola 2250 m), ke které asi po necelých třech hodinách pohodlně dojdete a s níž se můžete svézt dolů do Trafoi. Je to mimořádně dlouhá lanovka a zbaví vás dlouhého nepříjemného sestupu.

Ortlerské Alpy jsou většinou z kyselých hornin, převládá tu žula a jí příbuzné horniny. Zdálo by se tedy, že tu poroste málo kvítí, na rozdíl od vápenců. Ovšem těch skalniček tu je víc, než byste čekali a v takovém množství a rozsahu, že to místy bere dech. Vidět koláč vzácného pochybku Androsace alpina o průměru 30 i 40 cm, nebo koláče silenek Silene acaulis o průměrech kolem půl metru, to je opravdu zážitek. Nebo stráň celá bělající se porostem kopretinek Chrysanthemum alpinum, to nadchne i laika, který moc kvítí hor nevnímá.

Následujících pár fotografií jen těžko přiblíží tu skutečnou krásu, ve které tu často turisté musí šlapat, protože rostliny jsou vysemeněny i na stezky. Takže pojďte alespoň trochu nahlédnout do oblasti Ortleru.

	*Nigritella rubra*, rudohlávek, patří k drobnokvětým orchidejím.Cestou k chatě Düsseldorferhütte zde hojně roste v suťových loukách. Je pouhých 10 - 15 cm vysoký a spokojí se s jemnou kamennou drtí a trochou humusu, mezi trsíky ostřic. V pozadí vrchol Königspitze (3859 m).
	*Rhododendron ferrugineum* je jeden ze dvou druhů pěnišníků rostoucích v Alpách. V Ortleru jsou mnohé svahy hustě porostlé těmito až metrovými keříky, které začátkem léta bohatě kvetou. V pozadí východní část Ortlerských Alp - hřeben Tschenglser Hochwand (3375 m), v pravé části snímku ve skalách se skrývá chata Düsseldorferhütte.
	*Phyteuma hemisphaericum*, česky zvonečník, zde rostl ojediněle a rozhodně ne v tisících exemplářů jako jiné druhy skalniček. Tento 5 - 10 cm vysoký druh má rád jemný zápoj s ostřicemi a jinými druhy drobných neagresivních travin. Čistě v sutích zde nerostl nikde. Je zřejmé, že humus mu dělá dobře.
	*Pedicularis kerneri*, je krásný všivec, krčící se zde mezi kameny v horských loukách. Rostliny nejsou vyšší než 8 cm v květu. Mají krásné prostříhané listy.V zahradě je problém rostlinu udržet, tak jako většinu všivců, neboť vyžadují specifické podmínky v půdě.
	*Soldanella minima*, skutečně miniaturní jednokvětá dřípatka, nepatří k unikátním druhům, protože roste v celých Alpách všude tam, kde má kyselý substrát. Roste jen na vlhčích humózních místech, obvykle v zápoji s travami. Stanoviště má stále jemně vlhké ale ne mokré, dostatek světla, ale nebývá na plném slunci, spíše v chladnějších polohách. Není vyšší než 4 cm a její drobné květy nejde přehlédnout. Vytváří celé kolonie, když má vhodné stanoviště. Udržet ji však v zahradě je problém.
	*Primula glutinosa* je naopak klenotem, který se v Alpách jen tak nevidí. Především proto, že je to vysokohorský petrklíč, aristokrat, který neroste jen tak někde. Musí mít velmi vhodnou chladnou polohu, jinak buď uhnívá nebo usychá. Zde rostl v travnatých porostech mezi morénovými jezírky u chaty Düsseldorferhütte ve výšce okolo 2730 metrů.
	*Morénová jezírka u chaty Düsseldorferhütte 2725 m* jsou nejen krásná, s kulisou masivu nad nimi, ale v jejich okolí rostou poklady, které oblaží srdce skalničkáře. Petrklíče, dřípatky, silenky, pochybky... Jen toulání kolem jezírek vám vezme hodinu času, že vám nezbyde ani chvíle na jeden čaj v nedaleké chatě.
	*Primula glutinosa* se tady ochotně vysemeňuje a vytváří celé kolonie o rozloze několika čtverečných metrů. Když vidíte některé turisty, jak se po takové louce procházejí a šlapou po této velké vzácnosti, je to skalničkářovi líto. Tento petrklíč má rád vlhčí humózní chladná místa, ale ne mokrá.
	*Rhododendron ferrugineum* v detailnějším pohledu je skutečně nádherný a svádí fotografa k dalším a dalším snímkům. Málo se ví, že tyto pěnišníky jdou dobře vysévat ze semen. Ovšem na metrový keřík musíte čekat pěkných pár let. V pozadí snímku je západní část Ortleru směrem k obci Trafoi.
	Potok pod Düsseldorferhütte vytéká ve výšce okolo 2800 metrů ze sněhových výležisek i malých ledovců na náhorní plošinu, ze které pak padá malými kaskádami do údolí k Suldenu. Na jeho březích lze nalézat mnoho rostlin milujících stálé vlhko a vlhkomilné trávy. Pravé skalničky tu však nejsou. Zato meandry potoka jsou nádherné.
	Lanovka ze Suldenu je skutečně velkokapacitní, neboť kabina pojme 100 osob najednou. Vyveze vás na Schaubachhütte (Rif.Citta di Milano) ve výšce 2581 m, odkud lze pokračovat na několik směrů, nejčastěji na sedlo Madritschjoch (Passo del Madriccio) do výšky 3123 metrů. Cestou v sutích i skalkách je nespočet kvítí, ač jsou zde vleky a lyžařské sjezdovky.
	*Androsace alpina*, jeden z alpských klenotů, nejde přehlédnout. Podél cesty i uprostřed ní jsou kolonie tohoto pochybku natolik běžné, že neznalým turistům nevadí, že v tom šlapou. Skalničkář jen úpí. Vždyť dole, v zahradách, udržet rostlinky tohoto pochybku, bývá nadlidský úkol.
	*Androsace alpina* v detailu na tomto snímku má průměr okolo 40 cm! Fantastický exemlář, když pomyslíme, že v zahradách bývá o průměru stěží 5 cm. Roste zde na vyloženě štěrkovém podloží, s minimem humusu, na plochách s okamžitým odtokem přebytečné vody. Na mírném odklonu od slunce, jakoby v severní chladné pozici. Takto velkých rostlin tu byla celá řada.
	*Gentiana brachyphylla* patří do skupiny hořců sekce Verna. V mohutných koloniích zde roste s předchozí androsací ve stejných polohách a substrátech. Místy je tu od nich až modro. Je to druh dobře rostoucí ze semen i řízků, ale problém je udržet ho. Chce chladnou polohu ve skalce, rychlý odtok vody, tedy drenáž, ale přitom stálé jemné vlhko. Proto se mu v zahradě přidává nepatrně jílovitá zemina s trochou rašeliny.
	*Silene acaulis* není v horách mimořádnou vzácností, neboť roste od Balkánu až po Pyreneje ve vyšších polohách. Vzácností je ale vidět takovýchto obrovských polštářů silenek tisíce. Zde jsou jimi porostlé a rozkvetlé celé svahy a suťoviště.
	Stráň pod Madritschjoch, ve výšce asi 2900 m. Silenka (Silene acaulis) spolu s pochybkem (Androsace alpina) a hořcem (Gentiana brachyphylla) tu tvoří na severním úbočí pod sedlem Madritschjoch neuvěřitelnou podívanou.
	*Geum reptans*, česky kuklík, roste mezi předchozími druhy jako ryba ve vodě. Jeho různě velké trsy s krásnými květy a plstnatými listy jsou přeci jen robustnější než pochybky či silenky. V zahradě tento kuklík udržíte jen na chladném od slunce odkloněném místě, v humózní suti s trochou rašeliny. Stejně tak roste i zde v horách.
	Ve výšce nad 3000 metrů roste v nevelkých skupinách lomikamen *Saxifraga oppositifolia*, který nepatří ke vzácnostem z hlediska výskytu v horách. Přesto je to aristokrat, kterému se v nížinných skalkách nechce moc růst a kvést.
	*Ranunculus glacialis*, pryskyřník ledovcový, již svým jménem napovídá, kde roste. Ve výškách nad 3000 metrů, v chladných polohách, na sněhových výležiscích, u hran věčných sněhových polí, ponejvíce v sutích z balvanů, s minimem humusu. Exemplář, který visí ze štěrbiny skály však nebývá obvyklý. Že na tuto skalní stěnu nepříjde celý den slunce snad netřeba podotýkat. A to se pryskyřníku od ledovců líbí.
	Půvabné společenství dvou horských krásek, modrofialové lničky *Linaria alpina* a růžového pochybku *Androsace alpina*. Plazivá lnička si libuje především v sutích, kde se rozrůstá do velkých ploch. V zahradě už tak kompaktní není, je vyšší (až 10 cm) a trochu se i plevelí. Přesto je lnička moc hezká drobná rostlina.
	Bezlodyžný hořec *Gentiana kochiana*, je milý pozdrav z Alp. Je jejich symbolem stejně jako protěže. Maluje se na suvenýry, fotí na pohlednice. Má rád humózní svahovitá stanoviště, nejraději roste v zápoji trav, což je problém dodržet v nížinné skalce. Naštěstí v zahradě mu postačí štěrkovitá humózní půda s trochou jílu a drceného kravince. Pak vám poroste a pokvete velmi rád.
	*Chrysanthemum alpinum var. hutchinsifolium* roste v obrovských porostech podél cesty č.20 ze sedla Stilfserjoch (Passo Stelvio 2760 m) v západní části hor. Suťová stráň posetá desetitisíci těchto kopretinek patří k nezapomenutelným zážitkům z cesty. Přitom mnohé z těchto svahů jsou v zimě lavinové. Jsou otočeny na jih a je zřejmé, že kopretinkám slunce vyhovuje.
	*Myosotis alpestris* patří k horským poměnkám, které potěší při každém setkání. Jsou skromné, nenáročné, stačí jim jemně vlhké stanoviště se štěrkem a ne přímý úpal slunce. Pak kvetou a přirůstají i v zahradní skalce. Ovšem nejsou dlouhověké a tak sbírat semínka se vyplatí.
	Horské netřesky *Sempervivum montanum* jsou další nenáročné rostliny, mají-li svou polohu na skále a na slunci. V Ortleru jich mnoho nerostlo a byly vidět sporadicky podél cesty č.20 ze sedla Stilfserjoch (Passo Stelvio 2760 m) k lanovce nad Trafoi.
	Cesta číslo 20 ze sedla Stilfserjoch (Passo Stelvio 2760 m). Nejsou zde vleky, lanovky a sjezdovky jako na opačné straně sedla. Proto je tu květena nezničená a bohatá. Půjdete-li po této cestě, budete traverzovat květnaté úbočí Korspitze (2933 m) a zvolna klesat k horní stanici lanovky, k Furkelhütte (Rifugio Forcola 2250 m), ke které asi po necelých třech hodinách pohodlně dojdete. Lanovkou se můžete svézt dolů do Trafoi. Cesta je to moc krásná, s nádhernými výhledy do dálky a množstvím květin u nohou. Zvláště ve vyšších polohách, blíže k sedlu, jsou neskutečné porosty pryskyřníků ledovcových Ranunculus glacialis a níže pak porosty kopretin Chrysanthemum alpinum
	Neuvěřitelnými, odvážnými zákrutami prudce vzhůru stoupá silnice z Trafoi na Passo Stelvio. Překonává zde rozdíl mezi 1543 metry v Trafoi a 2760 metry na sedle Stelvio. Tedy výškový rozdíl 1217 metrů na doslova pár kilometrech. Jak již bylo v úvodu řečeno, zatáčky nevytočí klasické autobusy a mohou zde proto jezdit jen minibusy a osobní auta. Silnice je shora krásně vidět právě z cesty číslo 20.
	Rozlučme se ještě celkovým pohledem na centrální masiv Ortlerských Alp jak je vidět od chaty Düsseldorferhütte. Nejvyšší vrchol Ortler je vpravo v mracích. Nalákaly vás obrázky k návštěvě tohoto koutu Alp? Když si zajistíte ubytování v podhůří, tak pomocí auta nebo se zájezdem v autobusu, tyto hory poznáte během tří čtyř dnů a jen tak na ně potom nezapomenete.