www.skalnicky.cz Zpět na úvodní stránku
 
Výstavy a akce
Zajímavé rostliny
Pro
začátečníky
Skalky pro inspiraci
Bude Vás zajímat...
Ze světa hor
Adresy pěstitelů
Informace o klubech

Skalka

v zahradě a náměty jak si ji zbudovat

 

Jistě ten obrázek znáte, možná že máte podobnou situaci na vaší zahrádce: navršený kopeček zeminy či kus přirozeného svahu, pokrytý několika různými kameny tak, jak byly posbírány po okolí a už se tomu říká skalka. Do této „skalky“ si pak zahrádkář zasadí často i vzácné a drahé rostliny, koupené třeba na výstavě skalniček či u renomovaného pěstitele a pak se diví, že mu rostliny zakrátko zahynuly. Proč?Skalka v Bořanovicích

 

Skutečné horské rostliny se jen nerady přizpůsobují k růstu v zahrádkách, zvláště pak v nížinách. Aby se jim přeci jen dařilo, staví pro ně lidé již více jak sto let umělé zahradní skalky. Jsou stále oblíbenější, snad proto, že se zmenšují plochy zahrad kolem domů, nebo proto, že skalničky takto lze pěstovat i v mísách a korytech, ba dokonce i na balkóně. Na dobrou skalku stačí plocha třeba jen 1 x 1 metr. Může být postavena kdekoli: na bezcenné neúrodné půdě, na rumišti po stavbě domu, na strmém svahu, v koutě zahrady, na terase či balkónu, ba i na ploché střeše garáže. Skalka může potěšit i toho, kdo nemá ani kousek zahrady ale má místo na mísu či koryto.

 

Pokud chcete pěstovat skalničky, je třeba jim připravit prostředí tak, aby nestrádaly. Že je to možné mohou dokázat tisíce pěstitelů u nás i v zahraničí. Pro začátek je dobré si udělat jen malou skalku, na zkoušku. Získáte na ní základní zkušenosti a snadno ji později rozeberete, až přijdete na to, že vás to „chytlo“ a už o tom něco víte, abyste postavili skalku velkou. Je totiž téměř pravidlem, že začátečník svou první skalku po čase (i dost krátkém) rozebere a přestaví na dokonalejší.

 

Na snímku vpravo to není záběr z hor. Jen vám pro nalákání představujeme skalku špičkového pěstitele v Bořanovicích u Prahy. Je v ryze přírodním stylu, postavena ze severočeské hrubozrnné žuly, na principu tzv.babek - vrstevnatých skalek - vzájemně propojených (viz povídání dále). Všimněte si v pozadí vzrostlých konifer, které jsou na náspu, vzniklém navršením vykopané zeminy z prostoru skalky a jezírka. V tomto případě pěstitel vyznává zásadu "žádné listnaté stromy a keře do zahrady!". Nemusí pak vždy na podzim uklízet v rozlehlé skalce nepořádek z listí. Pro zajímavost, za valem a koniferami vede rušná silnice. V zahradě o tom téměř nevíte. Oáza klidu. To dokáží husté konifery.

 

Nyní si povíme něco o stavbě skalky.

 

Poloha. Stavba skalky má určité zásady, jejichž nedodržení má za následek hynoucí rostlinky. I když skalku lze postavit kdekoliv, přesto můžete-li si vybrat, nejvhodnější je poloha na východní straně zahrady, aby rostliny dostávaly především dopolední slunce. Přes poledne uvítají pravé skalničky stín vržený domem či stromem, zvláště v létě. Nad skalkou musí být vždy otevřené nebe. Nikdy ji nebudujte pod stromy, zvláště ne listnatými, či v jejich nejbližším okolí. Na toto pravidlo si vzpomenete každý podzim při čištění.

 

Kámen. Zásadně nepoužívejte směs různých druhů kamenů. Nejčastěji je na skalku používán kámen, který se vyskytuje v blízkém či širším okolí zahrady. Často se však vyplatí přivézt si kámen z větší dálky, zato krásný a vhodný pro rostliny. Když je nouze, jde se do lomu. Ovšem takovému kameni trvá léta, než je omšelý a pěkný. Proto je lepší se projít kolem lomu po jeho okrajích a nasbírat zde kameny zvětralé, omšelé, s nepříliš ostrými hranami. Pěkné kameny bývají v lesích (po dohodě s lesníkem!), podél polí v remízkách a u cest, kam je kdysi vytahali rolníci vyorané z polí.Různé horniny

Hezkým materiálem je vápenec (omezuje však pěstování některých druhů rostlin), s ním příbuzný travertin a tuf  (naprosto nedostatkový  kámen u nás, obvykle v chráněných lokalitách), pěkný je pískovec, opuka, hrubozrnná žula či granodiorit, krásná je břidlice a z hloubky vytěžená břidla (nádherně se rozpadá v pěkné útvary). Naprosto se nehodí kameny výrazně oblé až kulaté, jako například velké křemeny a oblázky z pískoven, břehů řek či potoků. Pamatujte, zda nesbíráte kámen v státem chráněné lokalitě, to je zakázáno.

 

Postavení skalky musí být citlivé, je třeba snažit se dodržovat směr vrstev kamenů podle jejich štěpení, rovnat je tak, aby na sebe opticky navazovaly a nebyly jednotlivými body na skalce. Jen celistvý dojem je příznivý. Měl by to být výtvor jakoby přenesený z kousku horské přírody. Jsou však zahrady, kde takováto přírodní vrstevnatá skalka se nehodí. Tady přichází ke slovu především tzv. suchá zídka či záhon se sutí. Že do skalky nepatří různobarevné kameny, trpaslíci, hrady a podobně, je snad samozřejmé.

 

Kámen na skalce musí plnit hned dvě funkce. Estetickou, aby skalka vypadala přirozeně a nenuceně. Druhou důležitější funkci má pro rostliny. Většina skalniček potřebuje chladněji ke kořenům a stálé jemné vlhko. Kámen zapuštěný do země tuto funkci bezvadně plní. Navíc některým rostlinám vytváří krátkodobé i dlouhodobé přistínění, případně ochranu před větrem atd. Na jaře roztaje sníh pokaždé nejdříve kolem kamenů a teplo přenáší ke kořenům rostlinek. V létě je tomu naopak.

 

Skalka s naskládanými kameny bez ladu a systému vypadá ošklivě. Snažte se držet směr vrstev a podle toho i s kameny pracujte. Každý zkušený skalničkář vám potvrdí, že jeden kámen se vezme do ruky i několikrát, několikrát se převrátí a zkouší pohledem odkud je nejhezčí, než pro něj naleznete to pravé místo. Ověřte si to i vy.

 

Půdní substrát. Na horách rostou skalničky na různých místech, často dosti odlišných. Proto nelze vše sázet do jednotné zeminy. Je užitečné vědět odkud rostlina pochází, kde roste v přírodě. To je základ úspěchu pěstování. Jiné nároky má rostlina ze spár skal, jiné ze sutí, zcela jiné z horských lučin a stepí. Proto má skalničkář v zásobě vždy základní materiály, z nichž připravuje půdní substráty. Jsou to: Listovka – kvalitní humózní zemina, obvykle z kompostu nebo nabraná pod korunami vzrostlých buků, dubů, lip a podobně. Drnovka – pěkná zemina, která je mělko pod trávníkem, proto nejlépe ji získáte při vytřepávání zeminy z drnů trávy. Snazší je nasbírat si na louce hromádky krtin, které po sobě na trávě zanechal krtek. Rašelina – vynikající materiál, který bude brzy nedostatkový, neboť ložiska začínají být vytěžená. Rašelina úžasně vylehčuje a provzdušňuje půdu a  dokáže v ní udržet přiměřenou vlhkost. Pozor ale, nesmí přeschnout, pak vodu téměř nepřijímá. Štěrk – materiál pro skalničkáře základní a nezbytný. Dává se téměř do všech půdních směsí mimo rostlin vřesovištních. Samozřejmě je nejlepší mít štěrk z téhož materiálu jako je skalka. Lze použít i lomový, ale ne na zásyp rostlin na skalce (na to je lepší palicí rozbít na různě velkou drť pár kamenů stejných jako jsou ve skalce). Lomový štěrk by měl mít tu nejjemnější frakci do 1 cm velikosti. Písek – je materiál univerzální, kterým nelze nic zkazit a přitom vylehčí a provzdušní směs a ještě udrží vlhkost v přiměřené míře. Vhodnější je písek říční než kopaný a je třeba přes síto z něj odstranit všechny kameny a kamínky tak, aby zůstala zrna maximálně velikosti rýže. Písek se používá do všech směsí, je „prokysličovadlem“ půdy a zadrží jen tolik vody, kolik je třeba. Ostatní voda proteče dál. Jíl – je nejdiskutovanějším materiálem mezi skalničkáři. Někde mají mazlavý, jinde sympaticky rozpadavý. Takže můžete-li si vybrat, tak raději ten druhý. Jíl se přidává do směsí pro rostliny vyžadující těžší půdu. Špatně se s ním pracuje a tak je dobré ho usušit a nadrtit na granule, které se pak přidávají do polosuché směsi.

Materiály je dobré uskladňovat v kbelíkách, bedničkách nebo polyetylénových pytlích. Tak je máte kdykoliv po ruce na míchání směsí:

lehká humózní směs pro suchomilné rostliny = 1 díl listovky, 2 díly štěrku, 1 díl písku

univerzální směs pro většinu alpínek = 1 drnovka, 1 listovka, 2  štěrk, 1  písek

těžší směs (např. pro rod Primula,Gentiana) = 1 drnovka, 2 štěrk, 2 písek, 1 jíl

Pamatujte na zásadu: vyžaduje-li rostlina slunečnou polohu s odtokem vody, dáte více štěrku a písku; vyžaduje-li rostlina polostinnou až stinnou vlhčí polohu, přidáte více rašeliny a jílu; jemný štěrk nebo ostrý písek by neměl chybět v žádné směsi, protože provzdušňuje půdu a většina skalniček mimo bahenních má ráda vzdušnou neulehlou půdu.

 

Pokud vytváříte skalku na rovné zahradě, musíte (odplevelit!) odkopat horních 20 cm zeminy, kterou lze použít za základ „kopečku“ a po vytvarování profilu skalky celou plochu posypat alespoň 5 – 10 cm vrstvou štěrku. Pak navážet univerzální směs a do ní klást kameny. Před použitím tuto směs naplňte do většího květináče či kontejneru a zalijte ji. Pokud velmi rychle dole voda vytéká z drenážních otvorů, pak je to ta pravá. Pokud musíte čekat na výtok déle, je třeba přidat štěrk či písek, případně listovku (u jílovitější základní zeminy).

 

Z následujících snímků, které by vás mohly inspirovat, vám představím několik základních druhů konstrukcí skalek. Pokud začínáte, tak raději vždy s malou skalkou, kterou snadněji přestavíte, než udělat velkorysý projekt a pak být zklamáni.            

Připravil Martin Pilný

 

Prosím, omluvte méně kvalitní fotografie, jsou ze starých diapozitivů. Budou postupně nahrazeny novými.
Stránka vznikla v roce 2000, a tak bude zároveň aktualizována během roku 2015.







Skalka v Doudlebech n.O.

Nejčastěji stavěná je klasická stupňovitá skalka, na které z malých i větších kamenů jsou postaveny terásky. Je to typická skalka začátečníků i pokročilých, kteří nelpí na módních trendech. Hodí se zvláště na přirozený svah v zahradě. Ten stačí dobře odplevelit (!! to je důležité pro stavbu všech typů skalek), zarýt do něj hodně hrubšího štěrku jako drenáž a začít stavět z kamenů. Ty ukládejte podle jejich přirozeného tvaru ve stejném směru jejich vrstevnatosti, zapouštějte je tak, aby netrčely k nebi a sesazujte je do skupin. Nejhroznější je skalka z kamenů posázených na svah jednotlivě jak třešničky na dortu.
Snímek skalky z Doudleb nad Orlicí představuje zdařilou klasickou skalku v břehu u domu. Dřeviny v pozadí úspěšně kryjí z části pěstitelský skleníček. Skalka má uprostřed i jezírko a je vhodně osázena nízkými pomalu rostoucími dřevinami.

Skalka v Praze 4

V současnosti se staví s oblibou tzv. vrstevnaté skalky. Hodí se na ně různě ploché kameny, které se staví na koso (proti všem zásadám, uváděným ve starých příručkách). Jeden nejpěknější kámen vytvoří čelo skalky, a za ním, v ustupujícím a snižujícím se tvaru, jsou kladeny ve vrstvách další kameny tak, až skalka zmizí plynule do okolního terénu. Vzniklému útvaru se vžilo u nás říkat „babka“. Několik takových různě vysokých babek pak vytvoří nádhernou skalku v přírodním stylu, kde aniž by sem byla vysazena jediná rostlina, je už celé dílo přírodně hezké. Představy, že ten či onen nedostatek díla se pak zakryje rostlinami jsou špatné.Toto je základním pravidlem pro stavbu všech typů skalek: Nesmí vypadat jako hromada kamení a musí být hezká i bez osázení rostlinami.
Tato skalka v Praze 4 je z granodioritových kamenů nasbíraných u pole na Benešovsku. Největší kameny byly použity na čela, avšak směrem dozadu a dolů jsou ve vrstvách svisle kladeny kameny mnohem menší. Celkový dojem ale působí jakoby to byla veliká skála. Přitom se jedná o malou plochu zahrady (7x7 m), původně zcela rovnou. Vzadu je živý plot z břečťanu na drátěném plotu, který odděluje zahradu od sousedovy.

Skalka z břidlice

Zajímavým materiálem pro stavbu vrstevnaté skalky je štípaná břidlice. Kámen obvykle tmavošedé barvy je naštípán na ploché desky bez upravovaných hran, které jsou krásně vrstevnaté. Proti všem tvrzením skalničkářských příruček z let minulých se staví kameny kolmo, souběžně k sobě, kotví se zapuštěním jedné třetiny do terénu a mezery mezi kameny, široké od 5 do 15 cm se prosypávají univerzální směsí s přidáním více jílovité složky. I zde, jako u vrstevnaté skalky je nejhezčí a největší kámen jako čelo a od něj se svažují dolů k zemi menší kameny.
Tato skalka stojí na úplně rovné ploše vedle trávníku na výstavišti pražského klubu skalničkářů v Praze na Moráni. Její povrch je mezi rostlinami zaštěrkován jemně nadrcenou břidlicovou sutí. Celá skalka není vyšší jak 70 cm v čele. V takové skalce pak výtečně rostou ty největší rostlinné klenoty, které nesnášejí přemokření.

Skalka z břidlice u Piatků v Ostravě

Na snímku vlevo je ukázka výborně zvládnuté malé vrstevnaté skalky ze štípané břidlice, umístěné uprostřed dlážděného dvora, která plochu dvora nejen oživuje, ale vyniknou na ní unikátní druhy rostlin. Ty na snímku vyžadují trvalý rychlý odtok vody (především Lewisia tweedyi - uprostřed) spárami mimo skalku. Snímek je ze zahrady zkušeného pěstitele z Ostravy - Poruby pana Piatka, který je též autorem fotografie.

Suťoviště v Praze 4

Poměrně málo u nás rozšířené je pěstování skalniček v suťovišti. Přitom založení takové skalky je nejjednodušší. Stačí mít plochu, ze které vyberete do hloubky alespoň 20 cm veškerou zeminu. Vzniklá jáma se posype pískem s rašelinou (1:1) ve vrstvě alespoň 5 cm po celé ploše a pak se zbytek doplní pouze štěrkem. V tomto případě je ideální břidlový, který má snahu se dělit v plátcích, nebo opukový se stejným způsobem rozpadu. Méně vhodný je žulový, když, tak pěkný hrubozrnný (liberecká žula apod.). Do štěrku lze zapustit v různých minibabkách kameny, které příliš nevystupují do výšky. V takovém suťovišti rostou výborně všechny vysokohorské, ale i stepní rostliny. Obvykle jim bohatě stačí zemina v balu, kterou s nimi dáte z kontejneru při vysazování. Stavba suťoviště není tak namáhavá a složitá jako u skalky a nehrozí, že se nepovede. Suťoviště vřele doporučuji začátečníkům. Navíc se hodí do zahrad architektonických, městských, malých atp.

Iberis tauricaDetail ze suťoviště - snímek drobounké rostlinky Iberis taurica, původem rostoucí v sutích žhavého Turecka.

V suťovém záhonu z pražské břidly, bez zeminy se mimořádně daří většině druhů skalniček. Záhon - suťoviště dlouhé 6 metrů je podél domu a cesty, s orientací na jihozápad. Je v Praze 4.

Travertinová skalka

Dalším typem skalky, která je však náročná na obstarání kamenů, je travertinový břeh. V současnosti lze sehnat travertin jen na Slovensku, a to ještě z bouraček starých staveb, protože většina přírodních lokalit je v chráněných územích. Travertin je ideálním materiálem na pěstování rostlin přímo v kamenech, především lomikamenů, modroušků, ryze skalních druhů, jako například všechny druhy lomikamenů (Saxifraga), petrklíče Primula allionii, P.clusii, zvonečník Physoplexis comosa nebo druhy jako Jankaea heldreichii či ramondy. Proč zdůrazňujeme, že jde o travertinový břeh? Protože mnoho majitelů travertinů si z travertinů udělali jakési kopečky a boule, ale tak se travertin v přírodě téměř nikde nevyskytuje. Vždy je to nějaký utržený břeh na okraji potoka, lomu a podobně. Pěkně seskládané kameny v břehu vypadají přirozeně a také rostliny v nich žijí spokojeně, protože vlhkost prosakující z břehu napájí měkké tufy a travertiny jemnou stálou vlhkostí, ale u rostlin nikdy nestojí voda.
Tato skalka je z Prahy 4 a je na břehu vedle vjezdu do vyvýšené zahrady. Uprostřed dole je malé jezírko, zpodobňující krasový závrt, ve kterém stojí voda a zvlhčuje vzduch kolem kamenů.

Suchá zídka v Brně

Dalším typem skalek je suchá zídka. Suchá nikoliv proto, že v ní usychají rostliny, ale proto, že je stavěna z kamenů, obvykle také plochého tvaru tak, jako zedník staví zeď, ale místo malty je používána univerzální směs zeminy. Ta se prosypává do spár mezi kameny, které se kladou zdola nahoru vždy o kousek posunuté do svahu, takže horní hrana zídky je vůči patě posunutá i o mnoho centimetrů dozadu. Takové suché zídky se staví obvykle k různě vysokému břehu, srázu či svahu v zahradě. Je dobré již při stavbě vsazovat do spár rostliny z kontejnerů, ale spáry by měly být natolik široké, aby nebyl problém rostliny kdykoliv přisazovat či vyjímat.
Tato ukázková zídka je v brněnském arboretu a zakládali ji skutečně zkušení skalničkáři, takže v ní rostou i mimořádně vzácné, choulostivé a náročné rostliny, jako například rod Dionýsia.



Suchá zídka

Jinou zajímavou suchou zídku mají v Brně z úplně plochých štípaných břidlicových kamenů. Ty nejsou na sebe skládány ve svislici přesně, ale některé vyčnívají dopředu, jiné mizí více ve břehu. Tím vznikají různé převisy a dolíky, různě z části přistíněná místa, zkrátka mnoho poloh, které sbírkové skalničky vyžadují. V tomto případě však musí být rostliny vysazovány již při stavbě, nebo se dodatečně vsazují nejlépe větší pinzetou malé mladé rostlinky. Stavba a údržba takové zídky je již skalničkářovou maturitou.

Detail ze zídky Vpravo detail rostliny (Dionýsia) ze skalky v botanické zahradě v Utrechtu, jejíž celek je na následující fotografii. U takto skládané zídky se musí rostliny sázet do malých kapes - otvůrků, jaké jsou zřejmé vlevo a dole pod rostlinou. Nebo se musí sázet hned při stavbě, což je vždy obtížné, neboť stavět a ještě vybírat vhodné rostliny je už náročné pro mozek stavitele.

Snímek je od Wierta Nieumana.

Alpinum v BG Utrecht - foto Wiert Nieuman

Skutečně zajímavou skalku - suchou zídku - mají v botanické zahradě v Utrechtu. Jsou to jakoby homole ve tvaru iglů, které stojí na úplné rovině. Různé přesahy kamenů, evidentně lomových, ze štípaného vápence, umožňují vysadit skalničky všech typů a nároků, a to i na světové strany. Na horní "kopuli" jsou polštářové druhy ze sutí a horských stepí, na stěnách druhy, které v přírodě visí ze skal. Snímek je od Wierta Nieumana.

Saxifraga longifolia

Rostlinou, která naprosto vyžaduje zcela svislou polohu, čili ideální do stěn zídek, je tato růžice lomikamenu Saxifraga longifolia. škoda, že tato nádhera zahyne po odkvětu. Přesto pár let narůstá a tak si ji můžeme vychutnat, od minirůžice až po průměr okolo 25 cm.

Moderní skalka - zídka v Brně Tato skalka mezi betonem je také jakoby suchou zídkou. V tomto případě opravdu suchou, kde bez zavedení kapkové závlahy by asi mnoho nerostlo. Jde o travertinové kameny vsazené mezi betonové "íčkové"sloupky, které jsou součástí oplocení. Mezi kameny je nasypán univerzální substrát s jílem a rašelinou. Je to experimentální ukázka - práce nadšenců v Brně - jak by mohly vypadat betonové zdi tam, kde to vyžaduje situace. Rostou zde na svislo vysazené i suchomilné kulovité konifery, především borovice a jalovce. Přímo v travertinech jsou pak do otvorů vsazeny suchomilné skalničky. Celek působí rozhodně lépe než obyčejná betonová zeď.
Skalka na střeše chaty

Zajímavá forma skalky, která je vlastně suťoviště. V tomto případě je postavena v malé zahradě, na obou stranách sedlové střechy na zahradním domku na nářadí. Prkenná střecha kolny je ohraničena fošnami 30 cm vysokými. Je pokryta nepropustnou fólií, pak je zde vrstva geotextilu, na který je nasypán říční písek s rašelinou a kompostovou zeminou do výše 15 cm. Navrch je nasypáno 10 cm různě hrubého štěrku ( v tomto případě z břidly) a do něho je zapuštěno pár menších břidlových kamenů. V takovém suťovišti výtečně rostou všechny suchomilnější druhy skalniček včetně cibulovinek a tím, že střecha je do dvou světových stran, lze pro rostliny vybírat osluněnější nebo stinnější plochu.

Snímek je ze zahrady americké skalničkářky Ev Whittemore a pořídil jej Bobby Ward.

Vysoký záhon
Architektonická skalka v podobě zvýšeného záhonu, vhodná tam, kde se stavba přírodní skalky nehodí, například v atriu domu, na terase apod. Tento typ skalky se dobře ošetřuje a je vhodný i pro starší nebo invalidní pěstitele ( ba i pro vozíčkáře), kterým již ohýbání k zemi nedělá dobře.

© 2000 - 2012. Obsah a design:Martin Pilný
Od roku 2000 tuto stránku navštívilo 1 850 000 návštěvníků. Počet přístupů : od 15.3.2012 tuto stránku vidělo: 191602 návštěvníků.